Zcestné výžblepty mého unaveného želé

...můžeme žít

19. května 2017 v 9:29 | Artie
Mno.

Přicházím se sluncem! Posilněna (nebo snad posliněna?) nektarem lučního kvítí, zneuctěna kilometry slov, která se nesluší říkat na veřejnosti (protože valná většina z nich je latinsky).

A jsem zde.

Dívám se tak z okna a vidím takovou radost ze života! Na tom plácku městské zeleně ještě neposekali trávu, spousta bílých hlav pampelišek s každým závanem větru přichází o své šediny, ale přibývá jim naděje na další generaci. Ptáci se v tomhle kraji odnaučili létat. Chodí pěšky, před lidmi utíkají po zemi a vysokou travou skáčou jako lesní zvěř v obilí. A ta spousta bezobratlého života v ovzduší!
Až mě to děsí.

Stále si na to zvykám. Dnes se mi například zdálo o hodině matematiky a ráno jsem se probudila s pocitem, že z něčeho píšem a já se nestihla naučit.
Je to nové.
Ale o nic méně krásné!

(Zastavím se znova! Jen co vyřeším problém s připojením počítače do sítě (Hah, vymoženosti techniky? Wifi? Kdo to kdy viděl? Můj notebook má asi alergii nebo co.) a nějak ho zrychlím (je možné, aby počítaž zestárl o dva roky tím, že ho tři týdny nepustím?))

Mějte se famfárově, jdu se radovat ze života.

B. L. B.

23. března 2017 v 17:07 | Artie
...blbne mi konektor od repráčků.
...je mi z toho blbě.
...asi jsem si na něj položila svou biologickou bichli, blbec.

Uz vim proc

13. září 2016 v 21:51 | Artie
--- tenhe text vznikal na mobilu. prosim o prominuti preklepu a absence diakritiky ---

Asi.. Asi jsem prisla na to, proc nepisu.
Nestalo to mnoho usili, jak by se mohlo zdat. Stacila nevinna zprava od Nerose (asi pred deseti minutami? Kdyz jsem mu prala dobrou noc.. Nesla jsem hned spat, nedalo mi to, vidis?). Odpoved byla v me mysli nachystana, jen si vsimnout.

Ke psani, ke kvalitnimu umeleckemu textu, je potreba odtrhnout se od reality. I kdyz jde jen o denikovy zapis nebo jakykoli uryvek myslenek.
A to je to, co nechci. Nechci se, byt jen na chvili, vzdavat toho krehkeho spojeni, ktere jsem si s realitou vytvorila. Byla jsem dlouho mimo ni, dlouho mi to nevadilo a prochazelo mi to. Ale musela jsem dosednout a opustit svuj fantaskni svet, ktery mam tak rada.
Zda se to jako skoda. Nejen skoda pro vas, pro svet literatury, ale i pro me, ze?
Bojim se, ze bych se znovu ztratila.
Kdyz se ztracim v realite, tak ta me sama rychle vrati na misto, kde me chce mit. Nechat se ji vlacet neni tolik obtizne a vlastne ani nebezpecne.
Sama v sobe se ztracim bezne. Nekdy svou vinou, jindy s dopomoci jinych. V tom chodit uz umim. Omezim sladke, privitam pratele a pockam, jak se svet pohne a prizpusobim se.
Ale kdyz se ztratim ve fantazii, neni mnohdy cesty zpet. Cele leto jsem temer ani necetla. Jak jsem mela jedenapul rocni maraton Zemeplochy, tak na me poslednoch par dilu vola z knihovny uz docela dlouho. Bojim se, asi.

Proto nepisu.
Nechci vas zahlcovat texty z meho nitra, ktere vznikaji jen zapisem volne plynoucich myslenek, vetsinou bez korektury. Jsou to smutne a temne texty, ktere stejne pochopi jen ten, kdo mi do zivota vidi stejne tolik, jako ja.
Chci pro vas mit neco veseleho, barevneho.
Ale to uz neumim. (Umim, ale neni v mych silach vyhradit si tolik casu pro dusevni pripravu..)

Omlouvam se. A doufam, ze s chladnejsim pocasim nadejdou svetlejsi chvilky. A snad nekteremu z napadu dovolim proklouznout mezi prsty na papir.

(U)m(n)ě

19. května 2016 v 20:33 | Artie
Minul minulý měsíc a já mu mávala z vlaku. Víte jak je uvolňující nenechat se ničím stresovat? Jen tak se procházet deštěm a závistivě koukat na západ slunce pod mraky? Číst knihu o sedmi stech stranách a neděsit se žádného termínu pro nějakou práci do školy, protože školní rok končí?
Já ne.

Ztratila jsem vršek od flashky, kterou jem včera dávala do počítače.
Ztratila svou oblíbenou ponožku ve víru entropie.
Ztratila jsem motivaci.

Sama sobě se směju: "Jako bys nějakou měla! Kdykoliv!"

Když nepřemýšlím, je mi fajn. Je mi krásně, ale potom si na vše vzpomenu a je mi zle.
Když usínám, přemýšlím. Vytvářím si v hlavě příběhy, které ale potom už do psané podoby nepřevedu, jak jsem to dělávala kdysi. Přemýšlím, a představuju si. Ale okrádám se o čas spánku.
Miluju spánek. Nesnáším usínání.
Chci aby nějaká epocha života skončila. Abych se mohla odpíchnout. Něco, co by mohlo znamenat milník a já se o něj mohla opřít.

Na to, že jsem se vlastně kdysi vyoutovala mámě už ani nepomýšlím. Zapomněla na to a stále mi předhazuje, jak si nemám vybírat své budoucí muže.
Vždy před menstruací prožívám neskutečný kolotoč nálad. Rozohňuji se nad úplně zbytečnýma věcma, ostatní - podstatnější - mě nechávají klidnou. Více jím. Více se uzavírám do sebe.


Proč řeším takhle nepodstatné věci místo těch mnohem podstanějších?

Žonglujem'

17. dubna 2016 v 15:44 | Artie



Máme se dobře, sluníčko svítí.
A já se měním na hippíka. Stříhám rukávy flanelovým košilím po prarodičích, umývám si vlasy přírodně vonícími šampóny po tom, co jsem místo nich měsíc a půl zkoušela přežít na celozrnné žitné mouce. Hledám různé krátké sestřihy a připravuju rodinu na to, že s tím na hlavě jednoho dne dorazím domů.
A učím se žonglovat. Dělám pokroky, jen si to stále hážu příliš dopředu. a pak mi to padá z verandy na zahradu a já to musím obíhat těším se, až mi to půjde, je to sranda.




EK 227765

16. března 2016 v 20:00 | Artie
Je to tady, je to zde.

Dostala jsem auto (žluté!), dostala jsem řidičák.

Dejte si na cestách pozor.


Může to být ještě hroší ...i žirafí

20. února 2016 v 21:39 | Artie
Jsou to týdny, ale mě to připadá jako hodiny.
Čas letí, lidé kolem mě se míhají a já si nestíhám všímat ničeho. Zítra hrají naposledy Dánskou dívku a já na ní s Nerosem ještě nebyla, zbývají mi už jen tři jízdy do zkoušek z autoškoly. Konečně po těch osmnácti letech začínám nakukovat do světa mimo mou bezpečnou ulitu, žiju a ztrácím čas blbostma.
Myšlenky mi lítají a já zapomínám konce vět. Píšu každou sekundou něco jiného. Ptám se na stále stejné otázky. Myslím ve vzorcích, ze kterých slova utíkají.
Nechci, aby tohle období skončilo. Je mi krásně, mám potřebu vyjet do lesa na kole a adoptovat psa z útulku. Hledám si dívku a místo toho se nachází překvapivě mnoho chlapců, co by se místo ní nabídli.
Jsem šťastná, jak jen může smutný člověk být. Je krásně, slunce v mé mysli svítí, ale stále přetrvává chlad zimy. Vůbec si nepamatuji poslední půlrok, od prázdnin jako by věci neexistovaly. Probouzím se a děsím se plnoletosti.


Začínám se bát

7. února 2016 v 12:51 | Artie
Začínám se bát,
že prázdniny jsou něco jako nemoc.
je to čím dál tím těžší se z jejích vlivu vymanit

Englishman, messman

27. ledna 2016 v 21:17 | Artie
Struggling in writing an english essay.
How do I even write, how is the sentence built, what is descursive essay?
I think I rigged it up somehow, but what to do with the last paragraph - conclusion?

"All in all, helping people in their shitty lives is really honorable. Thx for reading."

This would suit really well, but I'm not brave enough.
Just make it longer, overstep word's limit and print it. Easy.

You bunch of dorks, what are you up to?

Potřebuju změnu

14. ledna 2016 v 21:02 | Artie
Zima ještě pořádně nezačala a já jí mám už plné zuby.
[Tohle je věta, kterou pronáším s železnou pravidelností vždy v té jarní části zimy, která ještě nemůže být předzvěstí jara, protože je leden]
Chce to změnu.
 
 

Reklama