Rýmovaná stopa mých myšlenek

Múza

5. března 2017 v 17:27 | Artie


je to jako déšť,
déšť z čistého nebe,
co se ve chvíli největší nejistoty
spustí na zcela nevinné lidi.

Nikdo

20. října 2016 v 20:00 | Artie



Točí se mi hlava.
Vždy,
když si uvědomím tu rychlost.

Rychlost,
s jakou se mé nálady
mění.

Točí se.
A jak se tak točí,
tak převrací i myšlenky.

Myšlenky se zaplétají
jedna do druhé.
Uzlují.

Nikdo je nepospojuje.
Nikdo.
Já už nemám sílu.


Proč se nadá počítat rychlost přenosu myšlenek stejně jako rychlost přenosu souborů v počítači? Proč nemohu myšlenky převést do dvojkové soustavy?

Hey

28. března 2016 v 20:19 | Artie
Jedna možnost, aby takovéhle články nebyly tak na ráně, je jejich smazání. Když ale člověk nechce přijít o celou práci, kterou si s nimi dal, tak jen přepíše původní text, změní nadpis a rubriku a tu silly poem na konci nechá stále za perexem. Je to šetrnější? Možná.

Vteřina

27. září 2015 v 18:55 | Artie
Je večer před zatměním Měsíce. Událostí, která mne nutí přemýšlet.
Co když už nikdy neuvidím žádný z těchto tak neobyklých jevů. Ne, že by mi to vadilo, ale je to strašně zajímavé nad tím přemýšlet.
Člověk stojí pod hvězdnou oblohou, kouká do nekonečna, doslova, a uvědomuje si svou malost. Koukne na Měsíc nízko nad obzorem, jak se noří do stínu Země. Uvědomí si vzdálenosti.
A zděsí se.

Název: Vteřina

Klobouky

22. září 2015 v 19:30 | Artie
Člověk se mnoho naučí jen z námětu. Snad se i procvičí, přestože když vypne mozek.
Básně jsou svým spůsobem jednodušší.

Název: Klobouky

Rozptýlená

15. září 2015 v 20:10 | Artie
Omlouvám se za trochu fyzikální poezie.
Ten pojem mi připomíná jiný - záchodovou poezii. Ale na ni to naštěstí ještě ani z daleka nemá.


Název: Rozptýlená

Utopie

7. srpna 2015 v 0:28 | Artie
"Mami? Můžu ti něco říct?"

Syslně

25. února 2015 v 22:04 | Artie
Nemysli si nesmysly,
hej ty sysle bez-smyslý.

Smyslně

25. února 2015 v 19:23 | Artie
Nemyslící nesmysly:
syslí smysly se zamyslí..
Usmyslí si nesmysly,
že jsou sysli bez-smyslí?

Úsměv!

13. ledna 2015 v 18:18 | A
Děsí vás člověk jdoucí po ulici, který se usmívá? Připadá vám, že ví víc?
Je to pravda. Ví víc. Ví, že život je krásný.

Slunce svítí, ptáci i přes znalost kalendáře jarně pějí.
Den si hledá využití, vítr vane mrazivěji.

Usmívá se. Ne na konkrétního člověka. I když mnohdy naváže oční kontakt. Usmívá se na svět.
Směje se. Směje se do větru, cítí se volně, jako pták.

Doopravdy. Jen lidé, kteří za sebou alespoň na chvíli nechají starosti běžného života, jsou schopni se smát světu do očí.
Vysmát se mu.
"Hej, živote! Na nás jsi krátký! Nás svými malichernými problémy těžko zmůžeš. Úsměv je to, co tě oslabuje, že? Proto se na tebe usmívám. Na všechny lidi kolem, aby si uvědomili, že nemusí zůstávat pod tvou vládou."
"Hej, živote! Je mi to jedno. Teď si nevšímám myšlenky na zkaženou zkoušku. Však teď to nezměním, to jsem se měl učit dřív. Je mi skvěle! Najdu si něco, za co mi stojí žít."
"Hej, živote! Sviňo jedna malá. Já na porážku nepůjdu. Na jatka žití mě nedostaneš. Usměju se. Přežiju zlé chvíle. Protože se budu těšit z těch krásných. Mě nedostaneš."

Na stromě kos pěje.
Zima ke konci spěje.
Jen to Slunce, kde je?

Slunce v duši. Tak se to říká, ne?
Ano, Slunce je správně ve vesmíru. To právě já bych to měla vědět nejlíp. Hvězda Sol.
Slunce ve vesmíru. Slunce v duši. Slunce rozdávané úsměvem.

Tančit pod kupolí dobré nálady!
Tančit, neumět kroky.
Tančit - bez jakékoliv náhrady.
Tančit na všechny sloky.
 
 

Reklama