Pozadí mysli

Ostužkováni

26. listopadu 2016 v 1:05 | Artie
Všichni brečeli, protože se to stalo. Protože uz je to za námi. Protože od maturity nás nedělí uz vůbec nic. Brečeli dojetím, brečeli v pozitivní náladě.

Brečím, protože tohle vůbec necítím. Brečím, protože vnímám jen bezvýchodnost téhle situace, vůbec nic jiného. Brečím, protože...

...mám strach?

Hlavolam chladu

22. listopadu 2016 v 21:42 | Artie
Žijeme si své životy, každý sám a osamotě.
Žijme si své životy, každý sám, ale spolu.
Žijme si své životy tak, jak bychom to přáli ostatním.

Jsem unavená. To přiznávám rovnou. Nevím z čeho, nevím proč a ani k čemu to všechno směřuje.

Jak tak plynu životem, mnoho věcí se mění, dávám si pozor na různé věci a kladu důraz na jiné okolnosti svého života. Pečlivě hledám správná slova, kladu je za sebe a dál postupuji pomalu, po malých krůčcích. Kde jsou ty doby, kdy slunce svítilo, já se smála a situace kolem mne proudily bez zádrhelů? Ty okamžiky vzal už čas. Stejně jako ta slova, která mi v mysli tančila nepřetržitý tanec, která se drala ven a já je nestačila zaznamenávat. Jestli to půjde dál, tak ani tu maturitní slohovku nezvládnu. To je úkol pro lidi s normálním mozkem a průměrnou inteligencí, ne pro mne, depresí semletého negramota.

Vteřiny mě míjí a já mílovými kroky kráčím vstříc nevratným (...poškozením mozku. slovo mám na jazyku a ne a ne... nevím. už nevím. už zase nevím. už znovu nevím...)
Vteřiny mě míjí a já to zkouším znova, i když ta chvíle už pominula. Hledám (se/ji/jeho/motivaci/toho plyšáka, co jsem měla před deseti lety). A nenacházím.
Sebe? jsem ztratila dávno. Pokud jsem se někdy měla. Ale já myslím, že ano. Kdysi dávno, v dobách, kdy nevinnost nebylo tak kontroverzní slovo. V dobách, kdy se ke mě lidé chovali dobře a já se tak mohla chovat na oplátku k nim. V dobách, které si už téměř nepamatuju.
Ji? Ji nacházím ve snu. Alespoň náznaky, útržky, jména, indicie. A nevím, jestli ji chci nalézt reálně. Vlastně ne. Vlastně se toho bojím. Co by bylo, kdyby... kdybych... kdybychom...
Jeho? Vím kde je/jsou. A vím, že nevím, jak dál. Prostě nevím. Chci utéct, ale to bych ublížila. Nejen jemu, ale hlavně jemu. Zní to zmateně? Jsem zmatená. Nevím co vlastně sama chci.

Odvozuji pocity od těch předchozích. Jako při digitalizaci, dělám pokroky, posunuji se, ale ne tak, aby to bylo nápadné na první pohled. Měním skutečnost v dočasnou realitu, překresluji, přetvařuji se. A vymyká se mi to z rukou. Po letech tohohle postupu, po letech podsouvání falešných detailů své mysli, se rozdíly mezi původním - minulým a současným, zvětšují, nůžky se rozevírají. Jsem nucena přizpůsobit tomu víc, než chci. A takhle to dál nejde. Jednou sklapnou a můj krk bude mezi nimi.

Životní cíl, momentálně?
Dožít se smrti.

Minulost

8. listopadu 2016 v 20:44 | Artie
Nacházím své rozepsané články z jara a děsím se jejich upřímnosti.

Popírám sama sebe

16. října 2016 v 17:26 | Artie
Zvládla jsem se ztratit a znovu se nalézt. Procházela jsem se zemí nikoho a bylo to nádherné.


Jenže jsem se znovu ztratila. Postupně, po kouscích, rozplynula jsem se.

Přitažlivost

6. října 2016 v 19:55 | Artie
Bylo to v pohodě.

Bylo to v pořádku.

Držela jsem to na uzdě a nikdo neměl pochyby.
Včetně mě.

Stále se s tím nedokážu smířit, stále odmítám přestat doufat, stále závidím ostatním.

Koukám se mu do očí
a místo jeho
vidím někoho jiného.

Ubíjí to, bolí to a mám chuť jen křičet do prázdnoty vesmíru.

Asi nezbývá, než se vzdát, přijmout prohru.
Vysvětlit to lidem, kterým jsem to už jednou vysvětlovala a vysvětlit to i sama sobě.

Nesnáším se za to,
přichází to ve vlnách.
Tehdy to šlo, měla jsem i snad radost.

Proč né teď?

Hlavou do zdi.

2. října 2016 v 15:33 | Artie
Sama sobě si stavím zdi do cesty. A uvědomím si to až pozdě, až není cesty zpět.

Nikdy jsem si nemyslela, že pomáhat ostatním lidem tolik bolí. Asi jim pomáhám příliš, ale nedokážu si to připustit. V mysli mám jen to, jak oni pomohli mě a jaká je možnost, zda jim to kdy splatím.

Na psacím stole mi stojí dva dárky, které si šetřím pro dva úžasné lidi. Lidi, kteří toho pro mě v posledních měsících udělali víc, než já sama za celý život. Nejsem schopna jim je předat. Nevím proč. Je to komplikované, ten vztah má jistý řád, ale nemá jasné hranice. Je jako mlha. Člověk jí neprohlédne, jen lépe slyší vzdálené zvuky a ozvěny. A přesto neví, kdy přesně z ní vyšel do světla.

V den, kdy jsem si uvědomila svou neschopnost soužití s muži v nějakém bližším dlouhodobém kontaktu, jsem si uvědomila také to, že nebudu schopna sama sobě tenhle slib dát. Vždy budu mít slabost pro některé lidi, ale ne tak, jak oni pro mne. Nedokážu dobrovolně políbit přítele, i kdybych ho měla sebe víc ráda. Přijde mi nesprávné ho nechávat v bláhové naději, že se to někdy spraví.
Je zde jeden člověk, který je zářící výjimkou. Vím, že to ví. A doufám, že mě chápe. Že by jen jedno slovo mohlo úplně iracionálně pozměnit běh mých myšlenek a nebylo by to ono. Omlouvám se. Nevím, co se děje. Miluji tě.

Je to dva dny a už se zříkám jakékoli naděje ve světlé zítřky. Utíkám sama do sebe a horší se to. Nevím, proč jsem to nechala dojít takhle daleko. Přoč tomu nedokážu čelit.

Kdybych si mohla od života přát jednu jedinou věc, jsem si naprosto jistá, která by to byla. A byla by to snad první sobecká myšlenka, kterou jsem se kdy odvážila vyslovit.
Ať se do mě, prosím, už nezamiluje žádný další muž.
Vysiluje mě to, spaluje a topím se v tom.

Jsem beznadějný případ? Nebo nedokážu pevně stát za svým...? Asi obojí.


Bojím se, topím se, bloudím. Asi bych měla najít nějakou odbornou pomoc a nechat si napsat nějaké prášky. Chcí být zase v pohodě. Ať se, prosím, vrátí rok 2013.

Notes.

13. září 2015 v 19:22 | Artie

Note to past self: You will figure it out. Keep on thinking.

Note to future self: You have figured it out. You can stop worrying.

Note to self: Congratulations.
 
 

Reklama