Pozadí mysli

Kaféhrátky

8. srpna 2017 v 14:14 | Artie
Když jsem byla malá, zdávaly se mi sny v odstínech hnědé. Když bylo slunce příliš vysoko na obloze, světlo se odráželo od všech povrchů a nedávalo mi jinou možnost, než zavřít oči a čekat na setmění. Takhle jsem přečkala spoustu snů... Až jednou slunce zastínil nějaký velký objekt. Vyděsilo mě to, ze začátku, začala jsem přemýšlet nad všemi možnými scénáři. Ale byl to jen tvor mnohonásobně vyšší, než jsem byla já. Seděla jsem na zemi, rukama objímala kolena a mžourala na tajemnou siluetu.
Žirafa.
Stála přede mnou, nehýbala se.
Několikrát jsme se tam na tom místě ještě potkaly. Byla mým důvěrníkem v dobách smutků. Strávily jsme spolu dlouhé chvíle.

Mnohdy na ni vzpomínám.

23.00

24. června 2017 v 23:00 | Artie
Stejně jako já na Tebe.

22.59

24. června 2017 v 22:59 | Artie
Ale potom si uvědomím, že tam někde jsi.
Sedíš opřený o zeď, stejně jako já, a hlavou se Ti honí úplně ty samé myšlenky...
Že tam někde jsi a dáváš na mě pozor.

22.58

24. června 2017 v 22:58 | Artie
Když nejsi se mnou, mívám takové nutkání...
Nutkání přestat existovat.

Porušená

16. dubna 2017 v 14:20 | Artie
Mé nálady se změnily.

Sen

13. dubna 2017 v 10:13 | Artie
Zdál se mi sen.
Nefungovaly v něm hodiny.
Ani jediné. Svítilo slunce a ukazovaly osm večer. Co jsem se podívala znova, bylo deset ráno. A to jsem jen přišla k Rytíři na chvilinku před školou a chtěla se tam dostat v čas.
Bylo to krajně nepříjemné.

Ale potom jsem si uvědomila, že by to mohlo být tím, že je to sen. Vypadalo to pravděpodobně. Od kdy ve snu fungují hodiny, když je ta situace nereálná?

Bylo to moc krásné.

Nepořádek

28. února 2017 v 20:44 | Artie
Tolik podob lásky.
Tolik znamení,
že ne vše, co dělám,
je správně.

Dříve, když jsem ještě věřila svému mozku, když jsem si myslela, že mohu pojmenovat nepojmenovatelné věci, zdávalo se mi mnoho snů. Pramenily z nekonečných proudů myšlenek, kterými jsem plnila každou volnou mezeru, abych nemusela čelit temnotě a prázdnotě.

Pomlčka

26. února 2017 v 1:10 | Artie
Bolest.
Strach.
Lítost.

Poslední

31. prosince 2016 v 1:40 | Artie
Jak se máte?
Já se vám přiznám. Já se mám lépe.

Odhodila jsem dva balvany, které ze mě vysávaly mnoho energie a přivázala jsem ke své duši balónek, který ji pro změnu táhne zase nahoru. Obrazně řečeno.
Někdy nemusíte dávat lidem úplně sbohem a nechat je zmizet z vašeho života. Stačí jim jen poděkovat, nechat je jít svou cestou a ukázat jim, že to lze i takhle, že mohou být šťastni. Mít je stále rád, nechat je jít a žít.

Snad se poučím a snad to naučím i další. Beru to za svůj cíl. Jakou cestou ho ale dosáhnu? Snad ne ještě trnitější, než dosud.

oblast úlevy.

28. listopadu 2016 v 18:52 | Artie
přichází z ničeho nic. po skvělém dni plném úžasných zážitků a lidí.
přijde a rozdrtí jakoukoliv radostnou myšlenku.
nutím se k úsměvu, zvedám koutky nahoru silou srovnatelnou s úsilím nutným pro doběhnutí ranního autobusu. ale vyplácí se to. ustupuje, cítím, jak slábne.
ale číhá. číhá na první náznak polevení pozornosti.
okvětní lístky povadnou, květina umírá.
 
 

Reklama