Názorně názorné názory

Věříte?

4. října 2013 v 16:06 | Arthur
Co je víra? Jak rozdělit lidi na ty, kteří věří a na ty, kteří ne? Kde je ta hranice?

Já věřím.

Ale podle některých důležitějších to není pravá víra. Neřadím se ke věřícím.
Proč se slovem věřící myslí patřit k nějakému náboženství a uznávat hodnoty dané nějakou knihou nebo spisem?

Já věřím.

Jestli se uznává jen víra v bytosti, ať lidi, nebo ne, tak.. Doopravdy nevím. Věřím v mnoho lidí, o kterých ostatní říkají, že jsou jen legendy starých národů a výmysly nějakých spisovatelů.
Věřím v Sherlocka Holmese a jeho pomocníka Johna Watsona. Věřím v Merlina. Věřím také, že Kristus zde byl. A uznávám možnost, že vstal z mrtvých. Proč by ne? Proč by se třeba nemohl převtělit do Patejla a spolu s Merlinem čelit proti Zlu?

Sherlock Holmes a jeho přítel John Watson. Byli výmysl? Podle mě rozhodně ne. Určitě spolu někdy řešili tajemné případy a vraždy. Ať už v dobách Anglie staré, nebo teď té nové. Co když jsou také jedni z nesmrtelných? A jsou zde pořád?

Merlin. Ta tajemná a černá bytost. Věřilo v něj mnoho lidí. Nejen severských občanů, ale i čarodějů z reality Harryho Pottera. Přesvědčil mě o své existenci.

Věřím také v Ježíše Krista. Určitě chodil zde po Zemi. A kdyby nevstal z mrtvých, tak proč by se jeho duše nemohla prolnout s duší svatého Peytla, Patejla, Krvavého Patejla a Temného proroka.

Já věřím. A věřit budu. Nadále.

Bude rýže jak v kuskusu?

6. září 2013 v 18:08 | Arthur
Odcházím..

Stavím zeď

19. srpna 2013 v 14:50 | Arthur

-Jsem cihla

Nikdy jsem si nepřála nic víc, než být cihlou, součástí zdi. Ehm.. Ironie.
Ale když to není doopravdy, ale tou cihlou je můj blog a pomáhá stavět zeď z ikonek.. To je super pocit. Stal se součástí zdi. Pomohl ji rozšířit a zvětšit. A snad se i zviditelnil. Stal se součásti zdi sloužící k počtení.
Jo, k tomuhle jsem se chystala dlouho. Připojit se ke zdi. Ale až včera jsem si našla čas a vyrobila si ikonku (100x35 pix), která slouží jako cihla. Krásně barevná, ale přesto jednoduchá cihla.
Zazdili mě. Teda.. Jen na chvíli. A to tehdy, kdy můj komentář s přihláškou spadl do spamu. Ale hned mě osvobodili a zazdili jen můj blog do pomyslné zdi. Příjemnější. Mnohem příjemnější.
Nechce se někdo nechat zazdít spolu se mnou? Třeba.. Jako člen BE-Teamu bych to viděla na zazdění všech třech blogů. Jo, to by šlo. Jen ikonky. Ty bych nechala na Yimě. Ta má přece k blogům blíž. A má na svědomí 2/3 layoutů (i když jsem ji prosila i o tu poslední třetinu). Hmm.. Omluvte mě. Jdu to navrhnout i zbytku týmu.
A Vám! Prosím, nenechte mě v té zdi trčet samotnou mezi těmi pohyblivými cihlami.

Machinarium

17. srpna 2013 v 14:57 | Arthur
Kdo tuhle hru nehrál, nebo ji při nejmenším nezná, ten jako by nežil. Alespoň podle mě. Je to šíleně návyková oddechovka s nabíjejícím provedením. Však se na to koukněte! Ty ilustrace a zdánlivá jednoduchost.. Když něco jednoduchého, tak tohle, ne? Kostičky jsou na nic... Já jen vidím tenhle styl kresby, tak mě to hned uchvátí. I u knížek. Jednoduché zpracování robota a jeho přátel a ostatních postav. Vážně jednoduché. A kouzelné!
K tomu všemu soundtrack, který mi mimochodem teď hraje do uší, hraný očividně na plechové trubky. I když možná ne. Kapání vody, možná skřípění kol, klapání 'bot' a jemné brnkání na kytaru, která je mnohdy rozladěná. Violončelo.

Máte z úkol zachránit přítelkyni tohoto malého robotka, který má několik vymožeností. Ale je někdy celkem nešikovný. Nejen někdy. Celkem často. Ale s vaší vynalézavostí toho zvládne opravdu hodně. Projde několik desítek obrazovek a potká se s mnoha lidmi. S těmi zlými i těmi hodnými. Pár z nich mu pomůže dobrovolně, ale další musí přechytračit. Vaším mozkem.

Tohle je má nejoblíbenější hra. Sice na ni někdy nadávám, protože já na logické hádanky mnohdy nemám, ale pořád ji mám moc ráda. Vyhrála jsem ji několikrát, ale poříd ji neumím nazpaměť.
Zkusíte to taky někdy? Ať si můžem povykládat?




Peek-a-boo! (aneb život astrokožiče)

13. srpna 2013 v 12:10 | Arthur
Včera..předvčerejšky..ne, pořád to není ono..prostě v sobotu. Jsem se vrátila z dvoutýdenního astrotábora. A od té doby jsem pořádně nespala. Maximálně tři-čtyři hodiny na den. Takže když jsem jeden den spala asi osm, tak si zkuste dopočítat, kolik ttěch hodin vyšlo na další dny. A to nepočítám těch čtrnáct předtím. (Řeknu vám, vstávat na táboře v devět ráno, se zdá jako splněný sen. Byl by, kdyby se člověk neuložil do spacáku tak šest hodin, ne li míň, před tím. Každý den.)
Dojeli jsme v sobotu. (To jsem už psala, že?) A potom.. Následovala hodinová sprcha a sprint zpět na hvězdárnu, z kama se šlo na afterparty. Chvíle cesty pěšky v super společnosti. Potom pár hodin strávených v restauraci, v místnosti s podivuhodnou akustikou - člověk slyšel jiného na druhém konci místnosti lépe, než toho vedle sebe. Pár odběhnutí na čerstvý vzduch, na několik vážných, méně poznávacích, rozovorů. A potom po půlnoci zpět na kopec pařit. A pak se vyspat. Čtyři hodinky, nevím přesně.
Den volna na regeneraci a relaxaci.
A potom maraton Harryho Pottera. Neboli spánek méně než dvě hodiny. A bez spacáku. A kupodivu neusínám u monitoru. Mé prsty ale ano. Pletou se, až hanba.
Zrovna jsem si k psaní tohoto článku poustila webkameru ze Zoo Lešné přímo od tygrů. Nádhera sledovat dvě nemotorná klubíčka plazící se po břiše matky. Lahoda pro mé unavené oči..
Ale svádí mě to k přemýšlení. A to jsem přemýšlela dostatečně, podle mě. Ale podle některých vyšších bytostí očividně ne. Pořád se vracím k táboru. K programu, k lidem, k problémům. K ne vždy dobrému programu. K nejlepším lidem, z kterých minimálně deset minimálně rok neuvidím. Ty z Brna možná ano. Ale Američani přijedou až za rok, jestli vůbec. Chybí mi už teď. Joey se ani nerozloučil, Fabia jsem téměř oplakala dneska. Bože, (Pardon. Od teď to bude vždy. Nerosi!) Nerosi! Jestli se na příští tábor těším na jedniné, tak na kluky. A Nerose. (Který mi mimochodem spolu se Shamin zdobí plochu monitoru mimořádně povedenou fotkou. Nerosovi to tam neobyčejně sluší! I s těma brýlema!)
Smrt plánovaná na jednatřicátého srpna se odkládá na neurčito. Mám důvod žít! Původně to teda bylo kvůli škole, ale.. To neznáte Michala. Budu se ve škole vídat se Shaymin a Zuzkou. Na tapetě se kochat Nerosem a výhledem ze stanu. (Stanu číslo pět. Toho nejlepšího kožícího stanu v dějínách.) Budu fandit vztahu Shaymin a nejmenovaného Američana. Přetrpím taneční se třídou a Michalem a pomůžu Aidamovi s kroužkem. Těším se na tenhle rok. Moc se na něj těším.

Potterhead

7. července 2013 v 20:01 | Arthur
Těší mě, jsem blázen do Harryho Pottera!

I Love You

6. července 2013 v 19:20 | Arthur
Jak to je? Ať si kdo chce říká co chce? Tak nějak? Nebo jsem si to nějak přibarvila? Trošku básnicky?
No, ale to nic nemění na tom poselství.
Já jen přidám dodatek.
Ať si říká kdo chce co chce, budu tě pořád milovat!
Můžeš dělat, žes tohle nečetla, nebo taky ne.. Mě je to jedno. Ale napsat to stejně chci.

Weird

16. června 2013 v 19:42 | Arthur
Ten pocit, když pošlete povídku na blog lovebites-ff a..
..napíšete předkec v ženském rodě..
..a nějaká holka vám k tomu napíše, že to četla jen kvůli tomu, že to psal 'boy-directioner'.

Satellite Boy

4. června 2013 v 17:11 | Arthur
Rozhodla jsem se sepsat recenze na filmy, na kterých jsem byla. Díky FimFestu Zlín, jsem se do kina dostala vícekrát než kdykoliv jindy. Ale víc se tam už nedostanu. Takže recenze: Král krys, 7 krabic a Satellite Boy.


7 Cajas - 7 krabic

4. června 2013 v 17:04 | Arthur
Rozhodla jsem se sepsat recenze na filmy, na kterých jsem byla. Díky FimFestu Zlín, jsem se do kina dostala vícekrát než kdykoliv jindy. Ale víc se tam už nedostanu. Takže recenze: Král krys, 7 krabic a Satellite Boy.


 
 

Reklama