Názorně názorné názory

Želvovinově

12. prosince 2014 v 10:10 | A
Víte, přijde den, kdy i želva promluví. Když ne přímo na vás, tak na někoho přece ano. Promluví k vám přímo do hlavy. Jako když někdo za vámi řekne "odlož tu červenou královnu na toho černého krále" přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že hrajete docela sami...
Cože? Ale kdeže.
Želva. Na zadech čtyři slony a velký talíř země. Velká A'Tuin. Chelys galactica. Povolna pluje vesmírem, myšlenky rychlé jako ledovce.
Želva. Malá cynická potvora. Bůh Om.

Ale Ty Jsi Vyvolený.
"Vyvol si někoho jiného."

Třináct. Šťastné číslo.
Milion ku jedné. Takže to vyjde.

Napěchováno kulturou

14. října 2014 v 21:19 | Arthur
Doslova.
Minulý týden se stal koncentrovaným podzimem z hlediska kulturních zážitků. Co na tom, že se třesu ještě na tři koncerty a nespočet dalších akcí? Rozhodně to nebude vše v jednom týdnu.

Víte, já toho jen za uplynulý školní rok (ano, ty dva necelé měsíce) zažila hodně.
Například výlet do Ameriky.
Nebo se mi poštěstilo držet přes půl milionu v papírových bankovkách jen tak v ruce.

Ale to, co bylo minulý týden je mnohem kulturnější.

Souhrnné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. V Dílně 9472. V úterý.
Jo, tak tohle bych vám doporučila. Sice to nebyla zrovna sklenice mé vody, ale nasmála jsem se. Někdy jsem se ptala, jestli to není až příliš, ale já asi divadlo nikdy příliš nedocením, když ze sebe herci budou dělat blbce, když tomu sami nevěří - když to budou jen hrát.
Některé hlášky mě pobavily. ("Ty tady hraješ koho, Mufa?!) Některé scény taktéž. (Aneb zrychlujeme hru pořád víc a víc.)
To vše hráli tři herci, měli k ruce také hadrového panáka.
No já nevím. Co k tomu víc říct? Asi mě to nezasáhlo přímo, protože nemám víc slov.

4TET. V Městském divadle, velkém sále. V pátek.
Když se někdo zeptá, kdo je má oblíbená kapela, neřekla bych, že 4TET. Protože vždy zapomenu, jak úžasní jsou. Tohle byl můj čtvrtý koncert, na kterém jsem byla. Loni jsem vynechala. Je to takový instantní doplňovač dobré nálady. Vždy na celý rok nabije.
Rozhodně si je někdo pusťte. Ale nikdy to nebude tak, jak naživo. Protože ty opičky, co dělají při tom i mezi tím. Nikdy bych neřekla do Jiřího Škorpíka, který je ještě kulatější než koule, že se bude vlnit jako had při námluvách. Dušana Kollára zbožňuju už jen díky hlasu - bass, což je má srdcovka (jasné, proto mám sopránové ukulele, jistě, rýpnu si sama do sebe, projistotu). Korn je Korn. Prostě v šedesáti pěti a pořád Korn. A David Uličník. Ten nejlepší tenorista a imitátor Gotta, kterého znám.
Jop, jop, jop. Dokonce i podpis mám - teta vystála řadu a pak mi kartu vnutila, ale podpisy mám!


Nabitá energie do zelených polí. Za dva týdny Mozart Group, za další dva Vojtech Szabó a za další dva koncert Velkého dechového orchestru Zlína. Na co se víc těšit?

Víkend

27. září 2014 v 19:39 | Arthur
No nevím. Po hodně dlouhé době mám víkend. (Minulý jsem byla na cestě Washington-Vídeň, předminulý v USA, před ním jsem řešila kotel věcí.)
I když příští týden - ten pracovní, pětidenní - píšu více než sedm písemek a měla bych se učit, až se mi bude kouřit z hlavy, tak to jen tak flákám. Uklízím při poslechu soundtracků, pročítám dopisy z minulého a letošního léta a rozčiluju se.
Nedokážu se učit, nudím se. Doopravdy. Víc než kdy jindy si přeju, aby mi někdo napsal a vytrhl mě z toho, aby mi na bloglovinu vyskočil nový článek a já mohla číst.
Dokonce přemýšlím nad jogurtem jako svělým úlovkem na večeři. Což se nestalo hodně dlouho. Abych si snad na jogurt jen vzpomněla.

Spíš vzpomínám na své chyby.
Zasmějte se, prosím.
Jen jsem si četla dopisy a zamrzelo mě, když jeden tok skončil minulé září. Druhý jsem raši nečetla, rozbrečela bych se.

A samozřejmě - nudím se.
Znovu, pořád, stále víc. Snad, abych si na večeři zašla a obměnila stereotyp.
Víkend, kdo to kdy vymyslel. Člověk, aby se jen učil. Jinak se zblázní.
Těším se na příští pátek. Budu tak chytrá a tak unavená, jako nikdy. Z vesty si sroluju jazyk a odpočinu si. O víkendu.

Mé první setkání s tímhle zážitkem.

25. dubna 2014 v 21:47 | Arthur
Dnes jsem zažila své poprvé.
A bylo to mnohem lepší, než jsem si kdy myslela, že by být mohlo.

17.03.14

17. března 2014 v 21:26 | Arthur

Říkám si.. Již nikdy víc.
Nikdy víc nechci být v té pozici, co jsem byla dnes.
Stála jsem, po boku jsem měla jen Kac; nějakou dívku, která v tom umí chodit a starou paní učitelku. Děti mi nebyly ani po boky. A byly to všechno holčičky. Takové to neštěstí, co mne pronásleduje od narození. Malé holčičky. Bojím se jich.

Byla jsem předvádět balet v Koťatech.

Dozvěděla jsem se jen další předsudky. A naučila jsem se, že se stereotypy do dětí vkládají již v tak mladém věku.

Dívka mám mít sukýnku, být namalovaná a mít náušnice. Přece.
Když se jde na ples, tak nikdo nesmí zapomenout na střevíčky, korále, dlouhé šaty a šminky.
Stojíme před zrcadlem a jezdíme si prstem po rtech, jako s rtěnkou, dlaní po obličeji, jakobychom si nanášely make-up, či co.

Ještě v šatně se dozvídám, že baletky přece mají sukni. Tak ať si laskavě nějakou seženeme. Nakonec nám musela být půjčena.
Na škole nám v sukni tančit zakazují. Ať nám vidí na nohy. A je jim jedno, že holčičky přece sukně mít musí, protože jinak by nebyly princezny a žádný princ by pro ně nepřišel. Na hodinu jsem přišla v sukni jednou. Dostala jsem nemálo vynadané. V sukni jsem na koncertě tančila v pátém ročníku - což je pěkných pět let. Ne, sukni ne.

Ne, nevštěpujte do čtyřletých hlaviček něco o patlání hnusů na sebe samu. Nevyrostou z nich zdraví jedinci. Potom si teda stěžujte, jaké ty generace jsou.

Omlouvám se. Další dávka pesimismu z mé hlavy. Přestávám svůj mozek považovat i za jen mírně nad-normální.

16.03.14

16. března 2014 v 19:47 | Arthur
Jsou dny, kdy se k zapnutí počítače vůbec nedostanu.
Pondělí, úterý, čtvrtek, pátek.

Jsou dny, kdy na jeho zapínání nemám ani pomyšlení.
Středa, sobota, neděle.

Ale někdy ty školní věci dělat musím.
Středa.
Neděle.
Pozdě večer.

A potom je zde otázka..
Jakto, že jsem na tom všem byla tolik závislá?

Dva dny dlouhé jak měsíce

18. února 2014 v 20:58 | Artie
Včera byl den s nějakou špatnou karmou.

Někde na skládce u Prahy našli ohořené tělo.
Ve vagónu pod uhlím vyhrabali mrtvého dělníka.
Někdo zastřelil ženu v tramvaji.
A v ulici o vchod od Zemanova bytu se stala dvojnásobná vražda.
Druhý pilot unesl ethiopský Boeing a potom utíkal okýnkem.
Švýcarsko odmítlo podepsat dohodu o volném pohybu lidí s Chorvatskem.

A nám u školy prasklo potrubí.

Ne, tohle mi vážně nevadilo. Tak šťastná jsem dlouho nebyla! Už cestou do školy jsem vymýšlela vlastní motlidby, aby se ta předzvěst volna vyplnila. Do školy jsem totiž prošla kolem hasičského vozu odčerpávajícího vodu z některých sklepů. Nic příjemného.
Když si ale přečtete ten výčet špatných událostí, tak přijdete na to, že se něco doopravdy dělo.
A když si dáte do souvislosti i to počasí..

Bojím se.


Dnes je den ještě divnější.

Dnes je den filozofování. Už toho bylo dost. Dál to nedávám.

Mamka mi ruší mé přesvědčení o životě. Nazvala se slovem, které znělo podobně jako palačinka a parotitida.

Chápu. I já zastávám názor, že je to pěkně proti přírodě. Není to normální, přirozené.
Buď jsou lidé už tak degradovaní a přešlechtění, že to mají v genech. Stejně jako když se páří bratr se sestrou, tak je ta situace stejná. Jen je jedno, jestli jsou z rodiny. A je úplně jedno, jakého pohlaví, či nepohlaví, jsou.
Je to tím, že jsou tou vládnoucí vrstvou na Zemi a už nemají co dělat, tak zkoučí věci, které by nikoho jiného nenapadly. Jiné zvířata by tohle nenapadlo. Opice si vystačí, koaly se vzpamatovaly a snaží se jít s dobou.
Nebo je to snad pud, který nám později umožní přežít.

Mluvím o homosexualitě. Proto mi ruší mé přesvědčení. Já si pořád nemůžu najít své postavení, nedokážu najít umístění svého názoru.

Nazvala se puritánkou. Nějak přesně netuším, o co se jedná, ale když to řekla při pohledu na foto ze svatby.. Ze svatby dvou cikánských chlapců, kteří si zrovna dávali pusu. Ehm. Ten obrázek neudělal dobře ani mě. Nevadí.

Jdu se vyspat na zítřek.

"Mé jméno není důležité" - Slartibartfast

6. února 2014 v 17:11 | Arthur
Asi u tohoto článku budu jednoduše čerpat inspiraci z článků na téma již vyšlých. Založila jsem si jich pár do záložek. Neřeknu vám, které to jsou, protože, mezi námi, moc kvalitní nejsou. Ty, které by kvalitní byly, tak by měly problematiku dotáhnutou do konce. Ale těmto schází závěr.
Bojím se, že mému článku ale taky bude.

Říkáme "Přetváříme svět k lepšímu." ale mělo by to být spíš "Přetváříme svět k lepšímu?"
Položme si tuhle větu jako otázku. Poté se nad ní zamysleme.
Utkvěl vám v hlavě nějký pocit? Zlost, strach, znepokojení, uspokojení?
Bojím se, že si lidé nedopřávají ten poslední pocit. Ani ti, kteří ho doopravdy pociťují. Uspokojuje vás to, co pro svět děláte? Nebo vás uspokojuje to, že to dobré neděláte a kazíte těm, kteří dobro konají, jejich snažení?
Pociťuji to i na sobě. Když udělám něco dobrého pro sebe, Planetu či mé přátele, tak mne zahřeje u srdce. Jen ne vždy a tolik, kolik dřív. Odcházím z tréninku, doopravdy vyplněného týráním těla, ale hned myslím na něco jiného. Nedejbože, abych měla radost z toho, že ani ten kopeček domů nevyjdu, jak mě bolí tělo.
Přetváříme svět k lepšímu? Je tomu doopravdy tak?
Jsou lidé, kteří bojují proti jiným. Lidé bojují za názory, válčí za svobodu. Ničí pro peníze, zabíjejí pro úsměv na tvářích jiných.
Lidé ničí přírodu, aby mohli žít. Jen nebudou mít kde.
Vojáci bojují, aby zachránili jiné své bratry. Zabíjí ty, kteří jsou od počátku na druhé straně. Kdyby ale nemuseli, bojovali by?
Je to jako v jedné té pohádce. Doopravdy nevím název. Ani o čem byla. Pamatuji si jen tu scénu.
Vojsko bojovalo, ale všichni byli vyčerpaní. Dohodli se. Každá strana dovedla svého generála a ty postavili do ringu, ať si to mezi sebou vyřídí sami. A pobavili se.
Nebyla to nějaká ta česká klasika, která vlastně ani pohádkou není? Tři veteráni, něco takového? Legendárního? Nepamatuji se.

Myšlenku na konec?
Jako jestli myslím na konec, nebo by si konec měl zasloužit něco světoborného? Nevím, jak jsem to myslela.

Zrovna včera jsme s bráškou leželi u rodičů v posteli a snažili se usnout. Vykládali jsme si o různých věcech. Mluvila jsem tolik, jak už dlouho ne. Konečně jsem otevřela hlavu a vše ze sebe dostala. Všechen zadržovaný hlas šel ven. Mluvila jsem o blbostech, blábolila jsem. V jednom kuse jsem se omlouvala, že mluvím, že chce určitě už spát. Ale mluvit jsem nepřestávala.
Dostala jsem se k jedné scéně ze Stopařova průvodce po Galaxii. Vykládala jsem, jak Vogoni zničili Zemi, aby postavili mezigalaktickou dálnici. Vytvářela jsem teorie, jak vlastně taková dálnice funguje.
Zeptal se mne na základní otázku. Ne na otázku Vesmíru, životu a vůbec. Na otázku, jestli věřím, že jsou ve vesmíru lidé. Nebo jiní tvorové.

Jsem ráda, že mi víru nikdo nemůže vzít.
Líbí se mi ta možnost, že lidé na Zemi přišli z jiné planety, možná jiné Galaxie. Nějakým způsobem se přerušil kontakt s původní společností. A tak si tu žijeme sami, zapomenuti v nezajímavém kousku Galaxie. Živoříme, ničíme planetu a všechno, co jsme už dávno znali objevujeme znovu. Létáme maximálně na Mars, nedaří se nám proniknout ze Sluneční soustavy.
Druhá lidská civilizace může být miliony let před námi, mít obsazenou celou svou galaxii. Nebo také už nemusí existovat.

Jen si to představte.

Dnešní svět. Jak tohle může někdo říct. Dnešní. Čas je relativní. Já věřím v cestování časem. V tomhle mne neovlivnil jen Artur Dent s Fordem Prefektem. Vzdělal mně Donnie Darko.

"Do you believe in time travel?"

Dnešní svět je tak trošku klišé. A na klišé jsem si vypěstovala alergii. Celý svět je klišé. Ten dnešní tím tuplem. Je to až vtipné.

Mno. Máte rádi jídlo? O:)

17. prosince 2013 v 17:57 | Arthur
Jo. Pořád přemýšlím, domýšlím a zvažuju, co za vztah bych sem popsala.
Mezilidské vztahy? Jakékoli? (Nesnáším lidi. A oni nesnáší mě. Fungující symbióza.)
Vztah člověka ke zvířeti? (Taky mám psa, víte?)
Nebo k neživé věci? Autu, mobilu nabo snad snowboardu? (Já třeba miluju své pero. Ale nedávno jsem ho pochovala, jelikož si nedopatřením zlomilo vaz špičku. Samo, jistěže.)

Rozhodla jsem se, že vám popíši můj vztah k jídlu.
Asi nic originálního, ale já si pomoct nemůžu.
Jo a zejména se vám zde rozepíšu o vajíčkové pomazánce, která mne dnes zachránila od .. hladu.

The Hobbit: The Desolation of Smaug

15. prosince 2013 v 16:33 | Arthur
Pár útržků myšlenek, které si díky vám srovnám v hlavě.


When he could, he saw all around him a sea of dark green, ruffled here and there by breeze; and there were everywhere hundreds of butterflies. I expect they were a kind of "purple emperor", a butterfly that loves the tops of oak-woods, but these were not purple at all, they were a dark dark velvety black without any markings to be seen.
- J. R. R. Tolkien - The Hobbit

Ale mám pocit, že tihle 'purple emperors' moc 'dark dark velvety black without any markings' nejsou.

 
 

Reklama