Názorně názorné názory

(Po)vrchnost

11. října 2016 v 20:41 | Artie
Jsi štíhlá, máš krásné dlouhé vlasy, sportuješ, jsi mezi lidmi oblíbená. Trénuješ na důležitý závod a dáváš to okolí najevo, žiješ pro svůj životní styl, stáváš se otrokem, nepřiznáváš si okolnosti.
Jdeš kolem a jediné, co z tebe vyzařuje je věčná nespokojenost, nadřazenost a očekávání. Všimla sis vůbec někdy lidí okolo? A toho, jak na ně působíš? Je dobře, že se ti líbí tvé tělo. Ale nehnus si těla ostatních, i když nejsou tak dokonalá. Vím, že to děláš.

> A proč bych to neměla dělat?

Je to od tebe... hnusné. Nejen, že to není dobré pro tebe, jako nadějnou mladou krásku, ale není to dobré hlavně pro tvé okolí. Kolem tebe každý den prochází mnoho mladých dívek, které bojují samy se sebou. Vyzařuje to z tebe, přenáší se to na ně.

> Tobě se tvé tělo snad líbí?

A nemělo by snad? Jsou psaná pravidla, zákony, které říkají, jak která dívka může sama sebe mít ráda? Já své tělo miluji. Miluji každou jeho část. Proč bych ho milovat neměla? Nevidím jediný důvod. To, že nezapadám do společností daných mezí, není žádný důvod.

Proč bych neměla mít ráda své břicho, které každým jídlem přibere na objemu?
Proč bych neměla být pyšná na své běžně neoholené nohy? Jsou znakem síly, odolnosti proti systému.
Měla bych se snad stydět za svůj asymetrický obličej, křivý zkus a podivný úsměv? Vím o tom, jsem si vědoma každé nerovnosti a nesrovnalosti. Ale jak to změnit? Jen přístupem.
A měla bych litovat svého krátkého účesu, který mě zachraňuje před černýma myšlenkama?


Všechny tyhle věci miluji, vážím si jich a jsem jim vděčná. Jsem to já. Taková, jaká jsem byla a budu. Taková, jaká mohla být má sestra, ale není.

Všechny tyhle věci mi připomínají jedno. A to, že žiju. Že žiju svůj život, mám nad ním vládu a nic jej jen tak nezlomí. Děkuji každé molekule, že je stále se mnou, že mě neopustila a nevsákla se do země.

Černobílost

9. října 2016 v 11:48 | Artie
Život je černobílý.
Někdo by mohl tvrdit opak, že jsou v něm všechny barvy duhy a ještě mnohem víc... Ale sám život mě naučil o opaku.
Život je černobílý. Ne v odstínech šedé, jak se to snaží někdeří lidé zlehčovat, ale doopravdy je složen jen z černé a bílé. Jen někdy jsou černé body dále od sebe.

E

14. března 2016 v 19:22 | Artie

Zajímalo by mě, jestli existuje spojitost mezi asexualitou a vitamínem E.

Jeho nedostatek prý snižuje libido a chuť na sex, také může utrpět funkčnost rozmnožovacích orgánů.

Ví o tom někdo něco? Něchtěl by to někdo nastudovat a podělit se se mnou? Někdy se tím hodlám zabývat, ale nyní jsem spíš zvědavá, než že bych měla snad jen trochu času.

Unikám sama sobě

28. listopadu 2015 v 21:13 | Artie
Jsem tady, převlečená za poslední kousky zdravého rozumu. Ještě posledních pár hodin listopadu. Potom už jen nedozírná temnota zimních měsíců. Až do Velikonoc žít myšlenkami na sníh a nezbláznit se z toho. To bude těžké.

Mám příliš mnoho přátel. Bolestně si to uvědomuji vždy v období Vánoc. Copak už lidem nestačí být spolu? Vzít do rukou hrnek s horkým nápojem, popovídat si a zase se po dlouhé době vidět? Je k tomu doopravdy potřeba ten materiální podkres?
Kamarádka slaví osmnáctiny pár dní před Vánoci. Znám ji, vím, co by si přála. Nemám problém najít něco, co bych mohla věnovat. S láskou.
Co ale ostatní? Očekávají ode mne, že si něco vycucám z prstu?
Máš ráda knížky? A které? Kolik jich máš doma? Jaká je vůbec pravděpodobnost, že tě potěším?
Ty... Znám tvé jméno, vím, kde bydlíš. Ale čím ti můžu udělat radost?
Lidé, já o vás moc nevím. Nedávejte mi tak těžké úkoly.
Mám připravených pár projektů, jejichž výsledky si nebudu moct nechat. Budu obdarovávat lidi. Ale nejradši bych byla, kdyby to mohlo být volně v průběhu roku. Bez vázání na náboženské svátky.

Poraďte mi.
Kde můžu sehnat jednoduché bloky deskami z černého tvrdého papíru? A levně? Ne za osmdesát korun?
Kde pořídím drát? Takovýhle? Tlustší měděný? Nebo nějaký stříbrně barevný?

Mišmaš tag

12. září 2015 v 21:05 | Artie
Víte, dostala jsem za úkol psát. Tak jsem začala, ale potom už byl večer a já šla spát. Takže mi ty čtyři odstavce sedí v rozepsaných článcích, je jim tam smutno a čekají, jaký směr jim dám. Jo, to já čekám taky.
Ale objevila jsem, že jsem byla nominována do Mišmaš tagu. Ten vznikl jako pláč po Liebster Blog Award, protože Iris nikdo nenominoval.. (Kdybych Tě v té tobě četla, máš to na stole minimálně třikrát!)
Tadá, je tu Mišmaš tag s roztomilou kopretinou místo tečky nad i!

Konečně

8. července 2015 v 15:27 | Artie
Asi na mě má pozitivní vliv hudba.

Poslouhám tady už hodinu tohle album úplně to žeru. Na Vánoce jsem dostala nové repráčky, tak jsem je honečně zapojila a je to luxusní.
Mám potřebu si s někým pořát psát, někoho stalkovat a prostě obecně zapojovat mozek. Chci ven na kolo, ale v tom mi brání nejen déšť, ale také měsíčky. Prostě se nepohnu. A když ano, tak se nepohnu kvůli křeči.
Dokonce jsem vypla WoWko a nepařím pořád. Okno mám dokořán, větrám po pětadvacetistupňové noci. Film se mi pouštět nechce.

Když jsme u toho filmu...
Často filmové tipy nikomu nedávám. Ale teď jsem se konečně dostala ke shlédnutí několik a queer filmů, co jsem měla nastahované.


Jediné, co potřebujete je ten film a tři hodiny volna. A taky nějaká příhodná nálada. Ale ten film si vás vychová.
Život Adele je film o lásce. Film podle komixu, který si chci strašně moc přečíst, ale vlastně nechci, protože Adele nevypadá jako Adele a Emma nevypadá jako Emma.
Adele, mladá studentka si najde kluka, ale cestou na rande potká Emmu na přechodu. A to je ten přelomový okamžik. Emma, modrovlasá lesbička.
Mnoho až pornograficky zobrazených scén lesbického sexu. Mnoho citu. Mnoho talentu skvělých hereček.
Nádhera se na ně dívat. Jen si připravte kapesníky. Asi tak od tří čtvrtin je budete potřebovat.
Tenhle film získal Zlatou palmu a byl nominován na Zlatý glob. Tři hodiny se budete koukat a tři dny budete bez sebe.



Často filmové tipy nedávám, často se na filmy nedívám. Tenhle ale miluji.
Mějte se krásně, já se jdu procházet do deště.

Životní otázky

11. května 2015 v 19:18 | Artie
Existují otázky, které jsou v daném okamžiku něčího života důležitým mezníkem. Donutí možná jít mysl po vedlejší cestě, která bude mírně vybočovat té předchozí. Snad se člověk zamyslí a odpoví si. Od toho tedy otázky jsou. (I rétorické, přiznejme si to. Kdo by se na něco ptal, kdyby vůbec nechtěl, abyste nad odpovědí snad jen přemýšleli?)
Je to pár dní, týdnů, co jsem si začala všímat otázek, co mi byly kladeny. Většina z nich nebyla nic moc, ale i výjimky se našly.
Prosím, zkuste si také odpovědět. Snad vám to pomůže tak, jako mně.

JSI ZAMILOVANÁ?
Byl čtvrtek odpoledne, konečně po hodině klarinetu. Asi jsem se špatně vyspala, či co, a byla jsem - přiznávám - značně mimo. Značnou mírou k tomu přispěl stres, kterým trpím před téměř každou hodinou. Spíš jsem seděla, než cokoliv, hleděla do blba, na blba i vedle blba.
Den předtím jsme byli se třídou v rámci akce Zlínské jaro na besedě/debatě o nějakém tématu, které si doopravdy nevybavím. Seděla jsem na zemi spolu s kamarádkami ze základky, co teď (šest let) chodí do Áčka. Bavily jsme se.
A odpoledne se mě máma zeptala, zda nejsem zamilovaná.
Musela jsem se zamyslet. Zamilovaná. To jsem naposledy poznala před téměř třemi lety v létě, kdy jsem zažila nádherné období s Jamie. Zamilovaná, co to znamená? Když onoho člověka uvidím, zastaví se mi srdce? Zamilovaná, zamilovaná.
Nevím. Asi? Ale do koho?

Další otázka přišla dnes v angličtině.
WHO ARE YOU? Kdo jsi?
Každý by měl mít tu čest a poznat sám sebe. Nejlépe za svěho vlastního života. Poznat své silné stránky a ve svých slabých se zlepšit. Znát svou identitu je strategické snad jen v případě tajných agentů.
Víte, kdo jste? Nebo teprve zjišťujete? Víte, jak na to?

Na poslední otázku si prosím počkejte. Vychutnejte si pocit, jaký máte z předchozích dvou. Nechci vás nijak nutit, ale počkejte si.
Jo?

Tahle je pro mne asi nejdůležitější ze všech. Promiňte, jestli někoho pohorším.
MÁŠ HLAD?
Jistě, existuje také odpověď, kterou se opovážím jen vyslovit, napsat ne. Tu nemyslím. (Asexuál, nezapomínejte.)
Můj názor je, že jídla není nikdy dost. V klidu ať jsem tlustá, hlavně ale ne o hladu! Ať žijou holky krev a mlíko!

Touha

3. ledna 2015 v 19:35 | A
Začínám básnit až po desáté večer. To si totiž řeknu, že s věcmi, co jsem mohla dodělat ten den už nehnu, radostně utěču myšlenkám na den další, který bude vypadat stejně a zavřu oči.
Básní se mi nejlépe v horizontální poloze - ležmo na zádech. Ale psát se tak nedá. Myšlenkový diktafon taky nikdo nevynalezl. Ale přetrhnout nit není doporučeno.
Co s tím?
Snad se jen nechat unášet, doufat, že nocí nezapomenu a užívat si klidu.

Moc klidu to není.
Potřebovala bych utéct od myšlenek úplně. Svléct se ze svého těla, odhodit i tu svítící slupku svého nitra a být jen nic. Neviditélná, beztvará. Jen plout po vlně básníků.
Snažím se o to.
Meditace. Hypnóza.

Ležím, přemýšlím jak nepřemýšlet. Mám zavřené oči, ale pod víčky rozrušeně těkají. Myšlenky hnané do uspořádaných řad kmitají a rozehřívají se podle zákonů fyziky. Snažím se je lapit do sítě, ale ta, ať je ze sebepevnějšího materiálu, vzplane.
Červená barva. Většinou to nevydržím. Otevřu oči.
A vše může začít nanovo.

Zavřít oči. Snad myslet na něco příjemného.
Na lásku? Ne. V té jsem příliš zmatená. Jak sama sebe přesvědčit, že se mi dívky nelíbí jen z touhy po pozornosti. Stejně to nikomu nedokážu říct. Ani si o tom promluvit. Uzavřený introvert.
Na štěstí? Ne. V jaké formě? Zbožňuju toho žrníčkožrouta dvouušatého, co se tak rád utírá do pohovky od vody. Ale není to štěstí. Hlídala jsem kotě. Nebylo to štěstí.
Na co myslet? A na co ne?

Chci snít. Brání mi v tom svět. Ten povrchní svět, který nechápu.
Chci básnit. Neumím to. Říkám si, že to neumím, místo toho, abych to zkusila.

Touha snít.
Touha nemyslet.
Touha žít.
Touha při smyslech.

Kdo uteče, vyhraje II.

30. prosince 2014 v 9:00 | A
"Miluji tě," řekla jsem jí. Naposledy jsem si ji prohlédla, políbila ji na tvář a utekla.

Kdo uteče, vyhraje

27. prosince 2014 v 0:44 | A
"Miluji tě," řekla Láska. Podívala se na mě, dala mi pusu na tvář a utekla.


 
 

Reklama