Osvěžující úsměv

9. ledna 2018 v 18:33 | Artie |  Pozadí mysli
Ha, a já si myslela, že jsem vyléčená. Že se to nestane znovu, že mě to nepotká.

Ale ne.

Dva lidé.

Slečna, o pár ročníků nade mnou, ale zřetelně také prochází zkouškovým. Hnědé vlasy stažené čelenkou, dlouhé dredy. Sportovní oblečení, laděna do černo-hnědo-zelena. Místo šály vysoký rolák a dlouhý límec mikiny.
Ten smích, ty oči (zelenohnědé, jak jinak?), ta gesta. Víla v těle lidském. Myslím, že ta ví, co od života očekává a chce. Sebevědomá, hrdá a nad věcí.
Vzor.
Chlapec? Muž? Prostě kluk mého věku, možná starší. Úzké kalhoty, kožené polobotky, rozepnutý černý kabát, dlouhá šála, taška přes rameno. Polodlouhé vlasy - k uším, ta délka, která dívkám odrůstajícím krátké vlasy (mě) moc nesluší, ale na klucích ji zbožňuji, vlna do čela, hnědé oči. A ten úsměv.
Stáli jsme spolu na zastávce, jeli jsme trolejbusem. Na zastávce jsem se Z. zmínila o jeho vlasech. Nevím zda mě slyšel, neumím už své nadšení mezi lidmi skrývat. Já vystupovala zastávku před točnou, on až na konečné. Když jsem vystoupila, a procházela kolem okna, koukl na mě.. Cítila jsem jeho pohled, ale zrovna jsem dávala pozor, abych Z. nestoupla na nohu. Když projel kolem, usmál se. Když mizel, snad se i zasmál nahlas.
Čím jsem si to zasloužila? Kdo mě trestá?

Člověk se konečně dá dohromady, začne se radovat, a taková rána.
Vážně, doslova minutu poté. Večer jsem byla zde, na blogu, jako návštěvník. A skoro jsem se nepoznala. Naučila jsem se mnoho o sobě, mnoho co jsem zapomněla. Předsevzala jsem si pár věcí a mnoho si jich v hlavě znovu srovnala.
Můj život byl půl dne naprosto v pořádku. Štastná v rok trvajícím vztahu, nadšená do studia, s barevnýma ponožkama na nohou.

Někdo mi pod nohy háže kostičky lega? Možná jsem to já sama, těžko říct. Horší je, že se na ně podívám a ještě si poskočím.

Jdu se dál vyžívat v pláči způsobeném chemií, sledování černých havranů táhnoucích oblohou a pitím takového množství vody, že se nic nejsem schopna naučit, jak často jdu na záchod nebo doplnit sklenici.
Nenechám si lámat srdíčko od náhodných kolemjdoucích. Nejsem zvyklá na situaci, kdy by se mi někdo jen tak líbil. Nestávalo se to nikdy, proč teď? Neumím reagovat.

Pomoc.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N | 14. ledna 2018 v 18:37 | Reagovat

Prostě si to užívej.
Není to nic škodlivého, něco co by Ti mělo otrávit život. Je to jen někdo, kdo se Ti líbí... Někdo, kdo Ti připadá krásný. Neznamená to přece, že máš okamžitě zahodit všechno, co Ti dalo takovou práci postavit a nějak stabilizovat, kvůli tomu, že se někdo usměje. To by bylo šílené. Přece. Žejo.
Když se Ti líbí a Ty se jim taky líbíš, tak lidé mají možnost nebýt jen cizinci, nebo partnery, ale i přáteli. To přátelství může být udržováno i pomocí vzájemné náklonnosti, ale neznamená to, že se nutně musí překlopit do jedné, nebo druhé fáze...

Prostě s nimi buď. A užívej si to. Nevytvářej si utkvělé myšlenky, které by Tě do něčeho hnaly, nestav si labyrint, který Tě ošklivým způsobem potluče na své klikaté cestě.
Nadechni se. Uměj se. A pak se vrať k tomu, ke komu patříš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama