Symbol klidu

29. listopadu 2016 v 0:00 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií

Utkávám se s ním každodenně. Promiňte.




Tři dny v hledání tradic. Po pas zahrabán v listinách, boří se níž. Proplouvá slovy, utíká smyslům vět a boří myšlenky jiných. Podává ruku starým generacím a nechá se protáhnout odtokovým otvorem staré mosazné vany. Je zde sám, nikým nepostrádán. Žije v inkoustem popsaném papíře, živí se pocity a světu na oplátku dává tu nejhlubší lásku, jaké je kdo schopen. Umírá každou roztrženou vazbou, je zraňován každou pokrčenou stránkou, léčí knihy stejně, jako léčí sám sebe.
Kladívka klavíru dopadají na struny a vyluzují zvuk. Smyčce z koňských žíní rozezní housle a rozjasní srdce. Kam lidé koukáte? Do korun stromů, do hvězdných dálav, do sepjatých dlaní... Myšlenky plynou stejně jako hudba. S každým crescendem se jejich síla zvyšuje, s každou codou se uzavře jakýsi kruh. Až nakonec píseň dospěje k místu v notovém zápisu, kde stojí ozdobnou kuzrívou Fine. Nit se přeruší, poslední tóny dobíhají, vzduch se přestává vlnit. Ale myšlenky si pamatují, stále znají příběh hudby, která zde byla vyprávěna.
Odfoukne prach z knihy a otře jej rukávem, se zaujetím přečte zašlý hřbet a s největší opatrností knihu položí na stůl. Je připraven? Nikdy nebyl více. Přece zde nestrávil tolik dlouhých chvil, temných nocí, ospalých rán, jen aby se nedostal k cíli? Hřbet každým milimetrem zapraská, uvolní několik částeček prachu, ale nakonec odhalí svá tajemství.
Myšlenka se utká v boji s pocitem. Plna odhodlání nastoupí, jen netuší, jak moc je to předem prohraný boj. Nemá šanci, nikdy neměla...
Snad kdyby... snad. Snad kdyby tady přidal vlnku, támhle okvětní lístek a náznak nějaké barvy? Snad... Kdyby zde překreslil své srdce, kdyby nalezl způsob, jak převést sám sebe do papíru...
Jeho mysl žije střídavě v sedmém nebi a osmém kruhu pekla. Není nic mezi tím. Neexistuje klid duše, jak ho znával dříve. A přece si na něj pamatuje, navštěvuje jej ve snech, uchyluje se k tomu nebarevnému průměru jako by to byl jeho nejlepší přítel. Posadí se k němu jako poutník ke stromu u cesty. Podělí se s ním o vše, co má, jako by se podělil s žebrákem na vesnici. Ukáže mu sám sebe, popřeje mu krásný den a slíbí další návštěvu.
...předem prohraný boj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama