Hlavolam chladu

22. listopadu 2016 v 21:42 | Artie |  Pozadí mysli
Žijeme si své životy, každý sám a osamotě.
Žijme si své životy, každý sám, ale spolu.
Žijme si své životy tak, jak bychom to přáli ostatním.

Jsem unavená. To přiznávám rovnou. Nevím z čeho, nevím proč a ani k čemu to všechno směřuje.

Jak tak plynu životem, mnoho věcí se mění, dávám si pozor na různé věci a kladu důraz na jiné okolnosti svého života. Pečlivě hledám správná slova, kladu je za sebe a dál postupuji pomalu, po malých krůčcích. Kde jsou ty doby, kdy slunce svítilo, já se smála a situace kolem mne proudily bez zádrhelů? Ty okamžiky vzal už čas. Stejně jako ta slova, která mi v mysli tančila nepřetržitý tanec, která se drala ven a já je nestačila zaznamenávat. Jestli to půjde dál, tak ani tu maturitní slohovku nezvládnu. To je úkol pro lidi s normálním mozkem a průměrnou inteligencí, ne pro mne, depresí semletého negramota.

Vteřiny mě míjí a já mílovými kroky kráčím vstříc nevratným (...poškozením mozku. slovo mám na jazyku a ne a ne... nevím. už nevím. už zase nevím. už znovu nevím...)
Vteřiny mě míjí a já to zkouším znova, i když ta chvíle už pominula. Hledám (se/ji/jeho/motivaci/toho plyšáka, co jsem měla před deseti lety). A nenacházím.
Sebe? jsem ztratila dávno. Pokud jsem se někdy měla. Ale já myslím, že ano. Kdysi dávno, v dobách, kdy nevinnost nebylo tak kontroverzní slovo. V dobách, kdy se ke mě lidé chovali dobře a já se tak mohla chovat na oplátku k nim. V dobách, které si už téměř nepamatuju.
Ji? Ji nacházím ve snu. Alespoň náznaky, útržky, jména, indicie. A nevím, jestli ji chci nalézt reálně. Vlastně ne. Vlastně se toho bojím. Co by bylo, kdyby... kdybych... kdybychom...
Jeho? Vím kde je/jsou. A vím, že nevím, jak dál. Prostě nevím. Chci utéct, ale to bych ublížila. Nejen jemu, ale hlavně jemu. Zní to zmateně? Jsem zmatená. Nevím co vlastně sama chci.

Odvozuji pocity od těch předchozích. Jako při digitalizaci, dělám pokroky, posunuji se, ale ne tak, aby to bylo nápadné na první pohled. Měním skutečnost v dočasnou realitu, překresluji, přetvařuji se. A vymyká se mi to z rukou. Po letech tohohle postupu, po letech podsouvání falešných detailů své mysli, se rozdíly mezi původním - minulým a současným, zvětšují, nůžky se rozevírají. Jsem nucena přizpůsobit tomu víc, než chci. A takhle to dál nejde. Jednou sklapnou a můj krk bude mezi nimi.

Životní cíl, momentálně?
Dožít se smrti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama