Popírám sama sebe

16. října 2016 v 17:26 | Artie |  Pozadí mysli
Zvládla jsem se ztratit a znovu se nalézt. Procházela jsem se zemí nikoho a bylo to nádherné.


Jenže jsem se znovu ztratila. Postupně, po kouscích, rozplynula jsem se.

Mám čím dál tím radši metaforu mlhy. Mlha mě naplňuje, vychází ze mne a je všude kolem. Lidé jsou jako majáky a útesy. Někteří mě zachraňují, ti z mlhy vystupují, slyším jejich hlas a vidím jejich světlo. Jiní mě zrazují. Neviděni mi podrážejí nohy, drtí mě. A ostatní nepovšimnuti proplouvají okolo. Jako mrtvé duše.
Ne, to já jsem ta mrtvá duše, duše, která sešla z cesty a plaví se neznámými vodami. Jen ji ani trošku nezajímá, co ji čeká. Je mi jedno, které nebezpečí mi nakonec bude osudné. Nemám sílu se mu ani bránit.

Ztrácet se v metoforách, jak příhodné.

Měla bych začít mluvit konkrétněji. Vynořit se na světlo a oprášit nános prachu na jasných obrysech slov. Je to dlouho, co jsem to dělala. Co jsem otevřeně a přímo mluvila sama k sobě. Bylo to naposledy včera. Nevím, kam se ztrácí můj cit pro čas.
Lidé žijí rychleji, myslí rychleji a cítí rychleji. Dokáží se rozhodnout a jít dál. Trvá mi dlouho, než si uvědomím, že tohle je jen jediná má šance na tomhle světě, že bych měla žít, že bych neměla litovat věcí, které neovlivním. Mnohdy přemýšlím víc, než je vhodné, vzpomínám víc, než je příjemné a mluvím míň, než je možné. Mlčím. Poslední dny, týdny a měsíce.. Mlčím a lidem se to začíná zdát divné. Začínají si všímat.
Někteří se ptají, pomáhají bojovat, i když neví, proti čemu stojí. Mnohdy nevědomky ukazují cestu. Jiní se mě snaží změnit, útočí na mne silou, s jakou nedokážu bojovat. Mnohdy nevědomky, ale s jistotou, potápí osamocené stvoření ztracené v mlze. Ostatní utíkají dál, jen aby nebyli blízko.

Je to jako ztratit se v lese. Nevědět, kde jste, ale přesně znát to místo, kam se chcete dostat. Možná ho najdete, možná ne. Možná se v lese ztratíte na hodiny, ale nakonec to místo najdete a s úlevou si odpočinete. Nebo budete bloudit navždy. Až zajde slunce a začne být zima... Až kolem vás projde stálo lesní zvěře a probudí vás jezevec. Možná potom začnete litovat, že jste se nedržel cesty.

Včera bylo nádherně. Potřebovala jsem být sama. To se mi ale nikdy nepodaří. Nikdy, kdybych chtěla být sama, tak mi to není dovoleno. Musím mít výmluvu, nějak to zaobalit.
Včera bylo nádherně, tak jsem vzala Věrného do lesa. Podívat se na jedno kouzelné místo ještě předtím, než zapadá sněhem a my se k němu nedostaneme. Nešla jsem známou cestou. Vybrala jsem si jinou, méně jistou, ale o to krásnější. Ztratili jsme se. Nevěděli jsme, kudy jdeme, věděli jsme jen, že známe cestu zpět. To místo jsme po dlouhém hledání ale našli.
Včera bylo nádherně a spadl mi jeden kamínek ze srdce.
Snad, až bude zase krásně, tak spadne další.
A další.
Až uvolní lavinu a já se budu moct nadechnout.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama