(Po)vrchnost

11. října 2016 v 20:41 | Artie |  Názorně názorné názory
Jsi štíhlá, máš krásné dlouhé vlasy, sportuješ, jsi mezi lidmi oblíbená. Trénuješ na důležitý závod a dáváš to okolí najevo, žiješ pro svůj životní styl, stáváš se otrokem, nepřiznáváš si okolnosti.
Jdeš kolem a jediné, co z tebe vyzařuje je věčná nespokojenost, nadřazenost a očekávání. Všimla sis vůbec někdy lidí okolo? A toho, jak na ně působíš? Je dobře, že se ti líbí tvé tělo. Ale nehnus si těla ostatních, i když nejsou tak dokonalá. Vím, že to děláš.

> A proč bych to neměla dělat?

Je to od tebe... hnusné. Nejen, že to není dobré pro tebe, jako nadějnou mladou krásku, ale není to dobré hlavně pro tvé okolí. Kolem tebe každý den prochází mnoho mladých dívek, které bojují samy se sebou. Vyzařuje to z tebe, přenáší se to na ně.

> Tobě se tvé tělo snad líbí?

A nemělo by snad? Jsou psaná pravidla, zákony, které říkají, jak která dívka může sama sebe mít ráda? Já své tělo miluji. Miluji každou jeho část. Proč bych ho milovat neměla? Nevidím jediný důvod. To, že nezapadám do společností daných mezí, není žádný důvod.

Proč bych neměla mít ráda své břicho, které každým jídlem přibere na objemu?
Proč bych neměla být pyšná na své běžně neoholené nohy? Jsou znakem síly, odolnosti proti systému.
Měla bych se snad stydět za svůj asymetrický obličej, křivý zkus a podivný úsměv? Vím o tom, jsem si vědoma každé nerovnosti a nesrovnalosti. Ale jak to změnit? Jen přístupem.
A měla bych litovat svého krátkého účesu, který mě zachraňuje před černýma myšlenkama?


Všechny tyhle věci miluji, vážím si jich a jsem jim vděčná. Jsem to já. Taková, jaká jsem byla a budu. Taková, jaká mohla být má sestra, ale není.

Všechny tyhle věci mi připomínají jedno. A to, že žiju. Že žiju svůj život, mám nad ním vládu a nic jej jen tak nezlomí. Děkuji každé molekule, že je stále se mnou, že mě neopustila a nevsákla se do země.






Omlouvám se. Každý si potřebuje jednou za čas přiznat, že se má vlastně docela i rád. Tak proč ne dnes?
A taky se omlouvám za své myšlenky při psaní tohohle textu. Myslela jsem na jednu slečnu, která si svou 'dokonalost' neuvědomuje a žene se slepě dál za svým cílem a nevědomky poráží všechny okolo na kolena. Vlastně proti ní nic nemám, jen mě to nějak ...
A vlastně se tak docela omlouvám za nějakou náhlou aktivitu... Užírá mě to zevnitř, víte? Nečtěte to, nemá to žádnou hodnotu, žádný směr. Jen si o mě uděláte špatný obrázek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ortie | Web | 11. října 2016 v 22:34 | Reagovat

Často jsou lidé povrchní a přenášejí to na ostatní, kteří se tím třeba i trápí.
Někdy je složité být sama se sebou spokojena a je úžasné, když to dokážeš. :-)

2 Tečkovaný papír | 12. října 2016 v 14:52 | Reagovat

Opravdu - názorně názorné.

Sami sebe vidíme pod lupou. Jsi si vědoma každé nerovnosti a nesrovnalosti. A není nikdo jiný na světě, kdo je vnímá tak jako ty. Vsadím se, že nikdo kolem tebe nevidí ani zlomek ze všech, které vidíš ty. A vsadím se také, že mnohé, které tebe můžou trápit, jsou v očích jiných naopak krásné.
Slečna se nejspíš sama trápí nesmírně, kdo ví, co vidí ona, když se podívá do zrcadla?

Každý si potřebuje jednou za čas přiznat, že se má vlastně docela i rád. Tak proč ne každý den?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama