Říjen 2016

00.1

28. října 2016 v 10:44 | Artie |  Útržky


Lidé nejsou vlastnictví.



Nikdo

20. října 2016 v 20:00 | Artie |  Rýmovaná stopa mých myšlenek



Točí se mi hlava.
Vždy,
když si uvědomím tu rychlost.

Rychlost,
s jakou se mé nálady
mění.

Točí se.
A jak se tak točí,
tak převrací i myšlenky.

Myšlenky se zaplétají
jedna do druhé.
Uzlují.

Nikdo je nepospojuje.
Nikdo.
Já už nemám sílu.


Proč se nadá počítat rychlost přenosu myšlenek stejně jako rychlost přenosu souborů v počítači? Proč nemohu myšlenky převést do dvojkové soustavy?

Popírám sama sebe

16. října 2016 v 17:26 | Artie |  Pozadí mysli
Zvládla jsem se ztratit a znovu se nalézt. Procházela jsem se zemí nikoho a bylo to nádherné.


Jenže jsem se znovu ztratila. Postupně, po kouscích, rozplynula jsem se.

(Po)vrchnost

11. října 2016 v 20:41 | Artie |  Názorně názorné názory
Jsi štíhlá, máš krásné dlouhé vlasy, sportuješ, jsi mezi lidmi oblíbená. Trénuješ na důležitý závod a dáváš to okolí najevo, žiješ pro svůj životní styl, stáváš se otrokem, nepřiznáváš si okolnosti.
Jdeš kolem a jediné, co z tebe vyzařuje je věčná nespokojenost, nadřazenost a očekávání. Všimla sis vůbec někdy lidí okolo? A toho, jak na ně působíš? Je dobře, že se ti líbí tvé tělo. Ale nehnus si těla ostatních, i když nejsou tak dokonalá. Vím, že to děláš.

> A proč bych to neměla dělat?

Je to od tebe... hnusné. Nejen, že to není dobré pro tebe, jako nadějnou mladou krásku, ale není to dobré hlavně pro tvé okolí. Kolem tebe každý den prochází mnoho mladých dívek, které bojují samy se sebou. Vyzařuje to z tebe, přenáší se to na ně.

> Tobě se tvé tělo snad líbí?

A nemělo by snad? Jsou psaná pravidla, zákony, které říkají, jak která dívka může sama sebe mít ráda? Já své tělo miluji. Miluji každou jeho část. Proč bych ho milovat neměla? Nevidím jediný důvod. To, že nezapadám do společností daných mezí, není žádný důvod.

Proč bych neměla mít ráda své břicho, které každým jídlem přibere na objemu?
Proč bych neměla být pyšná na své běžně neoholené nohy? Jsou znakem síly, odolnosti proti systému.
Měla bych se snad stydět za svůj asymetrický obličej, křivý zkus a podivný úsměv? Vím o tom, jsem si vědoma každé nerovnosti a nesrovnalosti. Ale jak to změnit? Jen přístupem.
A měla bych litovat svého krátkého účesu, který mě zachraňuje před černýma myšlenkama?


Všechny tyhle věci miluji, vážím si jich a jsem jim vděčná. Jsem to já. Taková, jaká jsem byla a budu. Taková, jaká mohla být má sestra, ale není.

Všechny tyhle věci mi připomínají jedno. A to, že žiju. Že žiju svůj život, mám nad ním vládu a nic jej jen tak nezlomí. Děkuji každé molekule, že je stále se mnou, že mě neopustila a nevsákla se do země.


Černobílost

9. října 2016 v 11:48 | Artie |  Názorně názorné názory
Život je černobílý.
Někdo by mohl tvrdit opak, že jsou v něm všechny barvy duhy a ještě mnohem víc... Ale sám život mě naučil o opaku.
Život je černobílý. Ne v odstínech šedé, jak se to snaží někdeří lidé zlehčovat, ale doopravdy je složen jen z černé a bílé. Jen někdy jsou černé body dále od sebe.

Přitažlivost

6. října 2016 v 19:55 | Artie |  Pozadí mysli
Bylo to v pohodě.

Bylo to v pořádku.

Držela jsem to na uzdě a nikdo neměl pochyby.
Včetně mě.

Stále se s tím nedokážu smířit, stále odmítám přestat doufat, stále závidím ostatním.

Koukám se mu do očí
a místo jeho
vidím někoho jiného.

Ubíjí to, bolí to a mám chuť jen křičet do prázdnoty vesmíru.

Asi nezbývá, než se vzdát, přijmout prohru.
Vysvětlit to lidem, kterým jsem to už jednou vysvětlovala a vysvětlit to i sama sobě.

Nesnáším se za to,
přichází to ve vlnách.
Tehdy to šlo, měla jsem i snad radost.

Proč né teď?

Hlavou do zdi.

2. října 2016 v 15:33 | Artie |  Pozadí mysli
Sama sobě si stavím zdi do cesty. A uvědomím si to až pozdě, až není cesty zpět.

Nikdy jsem si nemyslela, že pomáhat ostatním lidem tolik bolí. Asi jim pomáhám příliš, ale nedokážu si to připustit. V mysli mám jen to, jak oni pomohli mě a jaká je možnost, zda jim to kdy splatím.

Na psacím stole mi stojí dva dárky, které si šetřím pro dva úžasné lidi. Lidi, kteří toho pro mě v posledních měsících udělali víc, než já sama za celý život. Nejsem schopna jim je předat. Nevím proč. Je to komplikované, ten vztah má jistý řád, ale nemá jasné hranice. Je jako mlha. Člověk jí neprohlédne, jen lépe slyší vzdálené zvuky a ozvěny. A přesto neví, kdy přesně z ní vyšel do světla.

V den, kdy jsem si uvědomila svou neschopnost soužití s muži v nějakém bližším dlouhodobém kontaktu, jsem si uvědomila také to, že nebudu schopna sama sobě tenhle slib dát. Vždy budu mít slabost pro některé lidi, ale ne tak, jak oni pro mne. Nedokážu dobrovolně políbit přítele, i kdybych ho měla sebe víc ráda. Přijde mi nesprávné ho nechávat v bláhové naději, že se to někdy spraví.
Je zde jeden člověk, který je zářící výjimkou. Vím, že to ví. A doufám, že mě chápe. Že by jen jedno slovo mohlo úplně iracionálně pozměnit běh mých myšlenek a nebylo by to ono. Omlouvám se. Nevím, co se děje. Miluji tě.

Je to dva dny a už se zříkám jakékoli naděje ve světlé zítřky. Utíkám sama do sebe a horší se to. Nevím, proč jsem to nechala dojít takhle daleko. Přoč tomu nedokážu čelit.

Kdybych si mohla od života přát jednu jedinou věc, jsem si naprosto jistá, která by to byla. A byla by to snad první sobecká myšlenka, kterou jsem se kdy odvážila vyslovit.
Ať se do mě, prosím, už nezamiluje žádný další muž.
Vysiluje mě to, spaluje a topím se v tom.

Jsem beznadějný případ? Nebo nedokážu pevně stát za svým...? Asi obojí.


Bojím se, topím se, bloudím. Asi bych měla najít nějakou odbornou pomoc a nechat si napsat nějaké prášky. Chcí být zase v pohodě. Ať se, prosím, vrátí rok 2013.