Monolog

21. srpna 2016 v 22:04 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií

Osm. Osm je písmen tvého jména. Osm je dní, které jsem tě neviděla. Osm je let, co střídám místa svého pobytu jako ponožky. Osm je zakleté číslo.


Co myslíš? Nohy, ruce, uši i oči mám převážně v pořádku, ale tebe stále vidím, stále slyším tvůj smích, stále cítím teplo tvého těla, stále nemohu utéct pocitům. Co mám ještě změnit? Co dalšího, než sama sebe?

Je to v pořádku, cítit se sama. Vše je v pořádku, pokud jsi v pořádku. Ne, nechci se o tom bavit, nechci tě znát. Nechci se znát. Chci se poučit a nikdy, nikdy už nepodlehnout iluzi.

Ano, ano jsem nešťastná. Ale to jen chvíli. Za pár hodin vše přejde a já se budu smát! Smát jako blázen, smát se věcem, kterým by se člověk smát neměl. Bude to zoufalý smích, ale jen proto, aby to nebyl pláč. Pláč přijde potom, neboj, dočkáš se. To já se na něj ale netěším. Z pláče, z tohoto pláče, vše bolí. Duše, tělo i myšlenky. Přemýšlení…

Myslím pak jen v barvách. Už ne v pocitech, jako obvykle. Ani ve slovech a vzorcích, jako normální lidé. Jen já a barvy. Barvy a já. Červená pro smích, žlutá pro tebe, zelená pro stesk, modrá pro pocity, bílá pro slzy. Černá pro spánek mrtvých.

Čekala jsem. Jo, dlouho. Ani vlastně nevím na co. Pamatuji se jen na nekonečné čekání ve stínu borovic, ve stínu ostatních, ve stínu sama sebe. Proč jsem vlastně ale čekala?

Nemůžeš za to. Ale něco se se mnou stalo. Nepamatuji si věci. Ne tak, jako dřív. A ty co si pamatuji, blednou. Proč? Zeptej se. Neptej se.

Smích, pláč a křik.

Pískání v uších, šumění moře z lastury, blikání majáku ve tmě, míhající se světla světlušek.

Já.

A ty.

Nevím, co se stane. Nebo co se má stát. Ani jestli se stane to, co se má stát.

Není to na mě. A dokonce to není ani na tobě. Možná bys to nějak rád ovlivnil.

Snažím se, co to jde a možná že to pomáhá. Kdo mi to ale řekne, když tady sedím sama, sama pobíhám temnými uličkami, sama skáču do kaluží. Ty?

Ne, ani kočku nemám. Mám jen mlhavé zdání konce. Mít tak něco, co by mi dodalo pocit jistoty…

Je to osm minut, co jsem utřela první slzu. Osm minut brečím, za chvíli se dostaví fáze smíchu.

Vždyť i tomuhle se zasměju. Smích léčí? Kdeže. Smích bolí, zraňuje a krade.

Kdyby přišel nějaký doktor přes hlavu, tak mě někam zavřou. Za sebevražedné sklony? Vždyť ty má každý, ne? To by ty zdravé museli zavírat před nemocným světem. Jen někteří jedinci trošku víc, trošku zřetelnější.

Chci se zeptat… Jaké je tvé oblíbené číslo?

Ne, že by na tom záleželo. Ale mám strach z čísla osm.

Osm má nohou pavouk, pokud mu nějakou neutrhneš. Osm je koní ve dvou čtyřspřežích. Osm je prstů, když na jich jedné ruce zvedneš pět a na druhé tři. Osm měsíců je třetina roku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama