Kouzlo okamžiku

8. března 2016 v 20:20 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Představte si pokoj zalitý slunečním světlem pozdního letního odpoledne. Teplé oranžové světlo osvětluje střešním oknem celý pokoj, jen vitráž v jeho středu si hraje s barvami na knihovně. Podkrovní pokoj s dřevěným obložením, ze severního okna výhled do zahrady. A na posteli dvě dívky. V jednoduchém oblečení. Bílé tuniky, nebo flanelové košile, vytahané trička po starších sourozencích, cokoliv.


Název: Kouzlo okamžiku



Usměj... usměj se, zatím co sníš.
Usměj... usměj se, zatím co spíš.

Jsou to jen dva dny, co jsem ti naposledy řekla "Ahoj." Od té doby jsem nemusela, protože jsi nikam neodešla. Je to čtyřicet osm hodin a mně to slovo začíná chybět. Ten pocit, když jsi přišla a já jsem tě mohla pozdravit. Nemusela jsem dělat nic jiného, jen si užívat tu chvíli, že jsi znovu se mnou a od poslední návštěvy se ti nic nestalo. Byly to jednoduché časy, protože bylo o čem mluvit. Zdá se to tak dávno, ale je to okamžik našeho života. A možná proto mi to tak chybí.
Teď jsi stále se mnou, neodcházíš a vypadáš spokojeně. Takhle dlouho jsem tě ještě nikdy pozorovat nemohla. Zrovna spíš, usnula jsi před pár minutami. Píseň, kterou jsem ti zpívala jsem ukončila daleko před poslední slokou. Přišla bych si jako blázen zpívat sama sobě píseň, která je pro dva. Chválilas ozvěnu mého hlasu v tomhle pokoji a já ti odvětila, že za to může dřevěné obložení, ne já. Opřela jsem se o zeď a ty jsi usnula u mě. Spíš na tvrdé matraci, hlavu máš podloženou mým stehnem a já ti prsty jezdím ve vlasech. Snad je ti dobře, snad se cítíš v bezpečí.
Při minulé návštěvě jsem ti vyprávěla příběh, pamatuješ? Nebyl dlouhý, nebyl vlastně ani poučný. Jen obsahoval důležitou myšlenku, kterou jsem chtěla, aby sis zapamatovala. Sice jsi odpřísáhla, že na ni nikdy nezapomeneš, ale pohybuji, že by si ji pamatuješ. Myslím, že jsi ji zapomněla hned po slibu. Copak to pro tebe nic neznamená?
Slunce svítí skrz střešní okno a kreslí na knihovnu zajímavé obrazce, jak se láme na jednotlivých ploškách vitráže. Nevím, proč jsem doufala, že se po boku s tebou budu cítit lépe. I když tvé ruce a rty hřejí, sálá z tvé duše podivný chlad. Do tvých očí jsem se dlouho nepodívala, bojím se, co v nich uvidím. Vřelou lásku, jako když jsi mě poprvé líbala, nebo chladnou vypočítavost, která tě ovládá čím dál více?
Připadám si jako rytíř žijící dvojí život. Den tráví se svou ženou, noc bojuje s nepřáteli a nestvůrami. Ne, já si nepřipadám jako rytíř žijící dva životy. Já jsem jen jeden z nich. Chtěla bych jím být. Ráda bych nosila jeho koženou zbroj a cítila váhu meče na zádech. Z tebe cítím povahu toho druhého. Toho, co se téměř neohlédne, když zapadne slunce, a vyrazí na pouť, jejíž cíl zná jen on. Ale potom se vrátí a odpovědnost nechá na denním bojovníkovi, ať teď bojuje on, ať platí i za jeho činy.
A já nechci být něčí zástupce. Neznám lidi, se kterými se stýkáš. Nikdy jsi mi je nedovolila poznat.
Spíš, ale ne tak spokojeně, jako před chvílí. Snad nevíš, co si myslím. Tahle slova ti musím říct nahlas, abych věřila, sis je nevymyslela.
Přemýšlím, co se stane, až se probudíš.
Odejdeš? V to asi nejvíc doufám. Potřebuji ti to slovo 'Ahoj' říct tak, aby něco znamenalo. A aby neznamenalo přivítání. Jsou to jen dva dny, co jsem ti ho naposledy řekla. Od té doby jsem nemusela, protože jsi nikam neodešla. A už mi ta doba začíná lézt krkem. Je nutné, aby se mezi náma něco změnilo. Pamatuješ, jak jsme se seznámily? Je to dlouhá doba, bylo to v denní dobu, jako je právě teď. Slunce zapadalo a viděly bychom barvy vitráže na mé knihovně, kdybychom byly v tomhle pokoji. Stály jsme s mnoha lidmi na nějaké louce v cizí zemi a spolu s nimi pozorovaly západ slunce nad vzdáleným obzorem, myslím, že to byla v dáli mořská hladina. Každý tam měl někoho, pod vlivem okamžiku ho objal, zavěsil se do něj, nebo mu podal ruku. Já jsem stála sama, dál od ostatních, ruce jsem si hřála o hrnek s horkým čajem, který jsem si zalila do termosky, jak jsem byla zvyklá. Přišla jsi ke mě zezadu, nečekaně. Obejmula jsi mě ze zadu, hlavu jsi položila na mé rameno a ruce jsi obtočila kolem mého pasu. Byl to nejkrásnější zážitek toho léta. Ta rudá barva oblohy, hřejivé tělo za mými zády a vůně čaje. Zamilovala jsem se do té vzpomínky už ten večer, stále ji miluji. Snad jsem se zamilovala i do tebe. Téměř jistě, jinak bych tě do svého života nepustila.
Probuď se prosím, potřebuju zastavit proud myšlenek. Probuď se a řekni mi, co mám dělat.
Ne, nedělej to. Žiju vlastní život, sama vím, co mám dělat. Je důležité, aby se tahle situace neopakovala. Abych nestála před takhle těžkým rozhodnutím. Kdybych byla u tebe, zachovala bych se asi nečestně. Vyklouzla bych z tvé postele tak, abych tě neprobudila, napsala bych ti dopis, a pokud ne, tak bych alespoň nějak naznačila, ať se na mě nezlobíš. A potom bych odešla. Vzala si své věci, pohlédla na tebe a dveře zavřela co nejpotišeji by to šlo.
Nevím, nevím, co je pro tebe důležité. A ty to samé nevíš o mě. Snad bych mohla trochu tušit, ale vím že nejdůležitější nejsem já. A to mě vlastně v hloubi duše těší. Znamená to, že bych mohla odejít. Odejít a milovat své vzpomínky.
Stojím na holé pláni, mnoho lidí kolem, ale já si připadám sama s tou dívkou, která stojí za mnou a hřeje mě do zad. Ruce má pevně obtočené kolem mých boků a polohlasem mi chválí výběr čaje. Dýchá hluboce a palci mi přejíždí po svetru. A když se slunce zanoří za obzor, hluboce vydechne.
Cítím na sobě pohled jejích modrých očí, očí té barvy, která mě vždy dostávala do kolen, ale ne té, které bych natolik věřila, abych se jim poddala. Hnědá byla vždy lepší, ale ona má oči modré. Myšlenky mi létají myslí rychleji než kdy jindy a to mi nyní kazí výhled na situaci. Kolik si toho pamatuji? Opírám se zády o chladivou a drsnou kůru stromu, pevný stisk mi nedovoluje zvednout ruce a horké rty našly ty mé. Tiskne se na mne celým svým tělem, ale oči putují po mém obličeji. Cítím z nich touhu, lásku a veselost. Mám ji ráda, rozechvívá mé tělo.
Je to ubohé, když si to takhle zpětně uvědomuji, že nyní miluji vzpomínky na člověka, kterého jsem nikdy nemilovala. A navíc jen ty, které se týkají jeho zájmu o mě. Ubohé, namyšlené a sobecké. Jak si ale jinak připomínat to, čím jsme, čím chceme být?
Ruka se mi třepe, jak si v duchu nadávám. Možná tím cuchám tvé vlasy, omlouvám se. Probouzíš se? Dobrá, ještě jsem ale nestihla sesbírat odvahu. Bude to muset být jednoduché. A nebo to počká až do rána. Sotva se setmělo.
Přetáčíš se na záda a znovu si pokládáš hlavu na mé stehno, příliš vysokou podložku. Snažíš se s tím nějak v polospánku vyrovnat, ale nedaří se ti to. Našlas mou ruku a prosíš mě jediným dotekem, ať si k tobě lehnu, že to bude pohodlnější pro všechny. Podléhám ti, ale ne tak ochotně, jako vždy.
Poznalas to, vždy to poznáš. Otevíráš oči. Modré studny se na mě dívají šerem, hledají něco, co je špatně. Snad to vyřešíme, snad se vše ujasní, možná jen příliš přemýšlím.
"Ahoj..." Přeber si to jak chceš, prosím, dávám ti novou šanci. Znovu jsem zradila sama sebe, vidíš? Slíbila jsem si, že to bude něco znamenat, něco konkrétního. Že to bude vyjadřovat ten pocit, který jsem měla při té myšlence. Něco to vyjadřuje, jistě, ale ne nic definitivného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kemalnika | 13. března 2016 v 20:36 | Reagovat

Po přečtení jsem se rozpustila úžasem jak cukr v dešti ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama