Únor 2016

Může to být ještě hroší ...i žirafí

20. února 2016 v 21:39 | Artie |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
Jsou to týdny, ale mě to připadá jako hodiny.
Čas letí, lidé kolem mě se míhají a já si nestíhám všímat ničeho. Zítra hrají naposledy Dánskou dívku a já na ní s Nerosem ještě nebyla, zbývají mi už jen tři jízdy do zkoušek z autoškoly. Konečně po těch osmnácti letech začínám nakukovat do světa mimo mou bezpečnou ulitu, žiju a ztrácím čas blbostma.
Myšlenky mi lítají a já zapomínám konce vět. Píšu každou sekundou něco jiného. Ptám se na stále stejné otázky. Myslím ve vzorcích, ze kterých slova utíkají.
Nechci, aby tohle období skončilo. Je mi krásně, mám potřebu vyjet do lesa na kole a adoptovat psa z útulku. Hledám si dívku a místo toho se nachází překvapivě mnoho chlapců, co by se místo ní nabídli.
Jsem šťastná, jak jen může smutný člověk být. Je krásně, slunce v mé mysli svítí, ale stále přetrvává chlad zimy. Vůbec si nepamatuji poslední půlrok, od prázdnin jako by věci neexistovaly. Probouzím se a děsím se plnoletosti.



Začínám se bát

7. února 2016 v 12:51 | Artie |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
Začínám se bát,
že prázdniny jsou něco jako nemoc.
je to čím dál tím těžší se z jejích vlivu vymanit

Jsem neutrální,

3. února 2016 v 20:18 | Artie |  Trapasy a jiné neopakovatelné záležitosti z cest
jsem ve Švýcarsku a nemám nutkání se vracet. Je tady krásně. Sice zima, ale tak nějak pocitově líp. Možná protože vše co znám a co mě znervózňuje je dvanáct hodin cesty autem daleko.

Proč jsem tady?
Zlínský kraj má jarní prázdniny.
Slavila jsem osmnáctiny.
SMSky do Česka stojí deset korun.