Na hranicích

16. listopadu 2015 v 21:32 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Dnes jsem si byla vyřídit nový pas. Od září jsem nemohla mimo schengen, tak abych mohla. Nebo taky kdyby zavřeli hranice. Bůh ví, co by se teď mohlo stát.
Je mi smutno. Co se děje?
Zrušili náš zájezd do Paříže.
Mrzí mě to. Ale stejně bychom si ho neužili. Snad není všem dnům konec. Jen kolik věcí jsem kvůli tomu překládala... Uprostřed zájezdu by byl koncert Havelky & Melodymakers, poslední den bych si nechala další osmičky vrtat. Uvidíme, co vše se dá zvrátit.

"Po válce se tam kouknem."


Název: Na hranicích



Přežil jsi jen díky tomu pádu. Jsi tady jen díky té nešťastné náhodě, kdy ti podklouzla noha a zřítil ses do nekonečných hlubin temnoty. Neměl jsi to přežít. Ani v jedné verzi příběhu. Ale ty jsi tady, stojíš přede mnou, hledíš mi do očí a vysmíváš se mému jednoduchému životu.
Ten pád do černé hloubky neprozkoumané jeskyně bez možnosti svobody měl být tvou smrtí. Ta střela z kuše, kterou jsem náhodou vystřelila tvým směrem, ta měla být tvým osudem. Ale ty ses podíval smrti do tváře a prohlédl jí rukávy, zda tam nemá nějaká schovaná esa.
Nejspíše měla. A měl jsi je i ty.
Znáš mé jméno? Představila jsem se ti někdy? Asi ano, když jsi mne našel. "Kay." Znáš mne, mluvíš na mne, vstupuješ do dveří. Chováš se, jako bys to tu znal. Usazuješ mne na mou postel, zavíráš za námi všechny dveře, po schodech našlapuješ jistě.
Znám tvé jméno? Oslovila jsem tě někdy? Asi ne, když si pamatuji jen tvůj obličej a několik otazníků. Pokládáš na zem přede mne několik předmětů, tázavě se na mne díváš.
"Poznáváš je?"
Vrtím hlavou.
Zvedáš první předmět - plochý kámen s přírodní kresbou. "Jaspis, hnědý. Znáš ho. Dala jsi mi ho."
Jistě že ho znám. Ale neznám tebe.
Ukážeš na druhý předmět v pořadí. "Šipka z kuše, z tvé kuše. Znáš ji, střelila jsi mne."
Jistě že ji znám, i takhle z dálky vidím svou značku.
Předmětů je na zemi mnoho, upozorňuješ mne na ten nejnenápadnější. "Kovotepecké umělecké dílo, sám jsem ho dělal. Odmítla jsi ho. Proč?"
Lehám si na postel a přemýšlím, přemítám. Bloumám myšlenkami a přiřazuji si kažodu věc, co jsi přinesl k situaci, co jsme spolu prožili. Asi ti připadají důležité. Všechny ty vzpomínky, jejichž důležitost vyvál čas. Zavírám oči a ty si ke mě sedáš. Kožené části tvé zbroje vržou, když se opíráš o pelest. Slyším, jak si hraješ se samostřílem a doufám, že se na tebe nebudu muset podívat.
Začneš zpívat píseň, kterou znám. Nevím odkud, snad z dětství. Nemám tušení, proč jsem tak klidná, když jsem sama v pokoji s neznámým člověkem, který mě přepadl. Cítím se, jako v přítomnosti vlastního bratra, odmítám si uvědomit, že na mne velmi pravděpodobně míří kuší. Mám těsně před smrtí, poslouchám dávno zapomenuté písně a přemýšlím, proč jsem odmítla ten kámen.
Proč vlastně?
Protože jsem cítila, že to není správné. Možná, že kdybych ho přijala, tak tady dnes vedle mne nesedí. Neměl by proč mě hledat. Díváš se na mne, pozoruješ, jak dýchám. Přemítáš nad tenkou linkou mezi životem a smrtí, hraješ si s pírky na střele.
Otevřu oči, podíváme se na sebe, odhadujeme se. Zároveň se začneme zvedat, všechny pohyby jsou pomalé, opatrné. Sbíráš si své věci, sbíráš i mé věci. Oblékám se do šatů, které jsem na sobě neměla roky. Společně vyjdeme do tmy, která se zatím udělala. Ruku v ruce, se jménem toho druhého na rtech a myšlenkami u tenkých hranic se vydáváme na cestu.
Cestujeme na hranice. Na hranice dne a noci, života a smrti, přítomnosti a minulosti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 neros-san | 16. listopadu 2015 v 22:41 | Reagovat

A srdce netvora stále buší. Otázka zní... čí je?

2 Vlasta | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 12:52 | Reagovat

Po válce... tohle není klasická válka, tudíž těžko říct, jestli bude mít klasický průběh a závěr... ach jo, já chtěla procestovat celý svět.

3 Hifi | Web | 17. listopadu 2015 v 13:17 | Reagovat

(Pardon, ale hrozně mi tam vadí, že tma "se udělala". Nastala, nebo tak. Máš to celé vysoce poetické, tak tam pak nemrskej taková neumělecká, téměř hrubá slova. Když načneš nějaký styl, chce ho to udržet.)
-ale ten styl, co sis jinak vybrala, je moc pěkný :)
-nechci ti do toho nějak kecat, jen je to něco, čeho jsem si všimla, a jako čtenář cítím povinnost na to upozornit. Um. Please don't hate me.

Jinak je to milé. Matoucí, ovšem, ale to u jednorázovky asi ani tak nevadí. Možná naopak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama