Metafora

11. listopadu 2015 v 20:38 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Ráno jsme v laboratořích používali amoniak a já ho pořád cítím. Stopové množství ve vůni vlasů a oblečení. Je to potom ale stále vůně?


Název: Metafora


Mám pokladničku s kresbou Paříže - její vysoké věže a se jménem tamní čokoládovny. Drahé pralinky z ní dávno zmizely a zanechaly jen chuť na jazyku a slastný pocit na duši. Místo nich tam leží peníze. Peníze jedné měny, ale i již neplatné hodnoty. Jak se to stane, že dříve platná papírová padesátikoruna ze dne na den ztratí svou hodnotu? Nestane se tohle i s námi?
Držím ji v ruce a porovnávám detaily s celkovým motivem. Byla to krásná bankovka. Ve druhé ruce držím hrst drobných. Padesátníky, desetníky, dokonce i dvacetník. Je možné, že jsou peníze jen metaforou čokolády?

Nebo naopak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 neros-san | 12. listopadu 2015 v 0:52 | Reagovat

Byl jednou jeden mnich a ten hleděl na hladinu jezera, sevřeného mezi horami, takže tam vítr foukal jen velmi málo. Věřil, že když se na ni bude dívat dost dlouho a dost upřeně, vytvoří na ní vlnky - chtěl tak dokázat sílu lidského ducha (nebo možná ani ne). Každopádně jeho cílem bylo rozvibrovat hladinu.
Byl zde i druhý mnich který neustále házel žabky z drobných placatých kamínků. Oba dva mniši seděli na protějších stranách jezera a cíl toho mnicha s kamínky byl potměšile nejasný.
Jednou se podařilo mnichovi s kamínky dohodit až na druhý břeh a zírající mnich tak přišel o oko. Pomyslel si: Oči nejsou mým nástrojem a vypíchl si i to druhé.
Upíral tedy svou mysl na hladinu jezera a stále se snažil přesvědčit hladinu (po které mezitím radostně skákaly žabky hozené druhým mnichem), aby se pohnula.
Smůla ze stromů mu zalepila uši a on byl rád, že nemusí poslouchat zvuk pleskání kamenů o vodní hladinu, protože údolím se velmi snadno nesl a zvuk ostatně nebyl tím, co hledal.
Když jednou takto u jezera usnul, jak se často stávalo, něco v noci přilétlo a sežralo mu jazyk. Když se vzbudil zbrocený krví došlo mu, že ani jazyk není jeho nástrojem a stále upíral myšlenky na hladinu jezera.
Ten potměšilý mnich z druhé strany přestal házet kameny. Přestal vlastně dělat cokoli, i dýchat, protože zemřel na zápal plic z větru od jezera.
A němý, slepý, hluchý mnich, v tunice zbarvené od krve se stále nepohnul ze svého místa.
Až jednoho dne přišel déšť.
Na holou lebku mnicha plesklo několik kapek, načež se zvedl a odešel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama