Říjen 2015

Hudební tag

18. října 2015 v 17:20 | Artie |  Múzické muzicírování uvnitř kokosu
Jde o to, koho si vyberete. Jde o to, jakou máte náladu. A taky o to, kolik máte zrovna času. Vyberte si interpreta, otevřete si seznam s písničkami a podívejte se na otázky. Zvládnete je odpovědět jen pomocí názvů?
Měla jsem co dělat. Ale jak jinak si dokázat, že žiju? Jak jinak strávit hodinu u počítače a nezbláznit se u toho? Pusťte si písničky, ponořte se a žijte.
Vítejte.




Hudba mysli

17. října 2015 v 18:28 | Artie |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
Táta se v pořádku vrátil z Ameriky. V San Francisku měli 20 stupňů. A zachránil tři lidi před uhořením v autě na Golden Gate Bridgi. Tomu se říká dovolená...

Máma se úspěšně snaží neztratit motivaci pro udržování domácnosti v chodu. Jen něco špatně pomačkala na rádiu, tak nám co hodinu zvoní v kuchyni budík.

Brácha se přijel na víkend ukázat z Brna. Nevím, jak to zvládá, ale ve volném čase stále programuje. Stejně jako ve škole i v práci. Se svou přítelkyní je už pět let. To je děsivě dlouhá doba.

Brácha, ten druhý, mi pije krev. Nemám ráda děti v pubertě, navíc, když jsem s nimi 24/7. Už na něj nemůžu mluvit, protože cokoliv řeknu, tak si bere osobně. Ale teď si stěžuje, že si ho nevšímám.

Teddy nás určitě v duchu proklíná, proč jsme ho nechávali stříhat. Když přišel ten podzim a všude je zima. Stojí na zápraží, kouká jak prší a musím ho vyhnat zahradu, protože by tam stál do aleluja.

Já se snažím dát do pořádku. Nikdy jsem nejela takhle naplno takhle dlouho. Antibiotika k tomu nepřidaly. Ale myslím, že se můj denní plán začíná vyplácet - když si nebudeme připomínat negativní dopady na mou osobu. Známky se začínají barvit do těch dobrých barev, snad poprvé mi připadá divné, když odcházím ze školy. Začíná se domlouvat písemka z matematiky. Snad to vyjde a bude se psát tohle úterý a né až to druhé. To bych asi s půlkou obličeje v anestezii a napuchlými dásněmi nenapsala moc dobře.

Sedím tady, v temném pokoji jen s rožnutou lampičkou. Kdybych byla básník, označila bych ji za symbol naděje. Nejsem, proto to nedělám. Jen se cítím líp, když nemám rozsvícený celý pokoj.
Sedím tady, v termotriku a flanelové košili. Nejsem líná zapnout si topení, ale to teplo z něj je příliš agresivní a bolí mě břicho.
Sedím tady a poslouchám hudbu. Za poslední dva týdny jsem si zvykla hudbu poslouchat. Při práci na počítači - na youtube, při počítání příkladů do matematiky - na mobilu položeném vedle, při cestě do školy pár tónů v uších. Nemám ale pocit, že by byl svět nějaký barevnější. To dělá asi podzim. Je mi zima, je mi smutno, je mi zle.
Přesto, kdybych se zastavila, tak se už nikdy nerozběhnu.
Ráno vstávám do školy s nechutí. Týden jsem měla pokoj pro sebe a byl to zvláštní pocit. Člověk byl na všechno sám. I do školy už docházím za tmy. Kdo by to byl řekl, že je i v sedm tma? Ve škole začínám dělat kompromisy. Nemám čas si číst v těch hodinách, kde jsem to normálně dělala. V jídelně si razím i ty jídla, na které se potom jen podívám a sním jen pár soust. Přicházím domů a otevírám učebnice. Nikdy není klid. Všechno se to musí stihnout do půl osmé. Tehdy nadejde čas, kdy to prostě vzdám a odeberu se k televizi. Každodenní rituál - SGA, Hvězdná brána Atlantida. Začínám si zamilovávat různé herce. Herečky mají špatný dabing. Snad to stihnu ještě někdy zkouknout v originále.
Sedím tady a přemýšlím. Nad životem, nad lidmi. Nad vámi. Nad sebou. Nad Tebou.
Zaráží mě trpělivost. Zaráží mě odhodlanost. Tvrdohlavost. Nevím čí. Snad Teddyho? Tvoje?
Nerozlišuju den ode dne. Všechny splývají v jednu mlhu barvy, jakou mají dýně.
Mám strašnou chuť jít na hřbitov. Pozdravit prababičku, pana Baťu a sestru. Stejně se ale neodhodnám a nedokážu tam jít. Odůvodňuju si to tím, že je to celkem z ruky, je brzo tma a je zima. Bojím se, že jsem jen zbabělec.



Do tmy

10. října 2015 v 14:42 | Artie |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
"Zdravím vás."
Ne ten sexy chraplák, ale ten hlas nemocného, před kterým se všichni rozestoupí, aby je nenakazil.
Poslední týden přežívám na antibiotikách a pomalu přecházím na kůru ibalginovou, kvůli každoměsíčnímu neštěstí.
Musím říct, že prášky dokáží udržet člověka na životě, i když mě netěší, že to tak musí být.

Tenhle týden jsem začala stylově.
V neděli jsem se složila. S láskou jsem vzpomínala na pohodový pátek, kdy jsme s partou zašli do čajovny, a na sobotu, kdy jsme si s rodinou skočili do Brna na závody dračích lodí. Máma, jako dlouholetá lékařka, po domluvě s tátou, který těch let v oboru má ještě víc, mi nasadila antibiotika. Po důkladném přečtení příbalové informace mi po spolknutí prášku dala večeři, aby se mu snad z žaludku nechtělo ven, nebo co.
Nebyla jsem schopná ničeho. Leda vyhřívání peřiny na teplotu o něco vyšší, než by bylo záhodno...

V pondělí mě čekaly dva testy. Španělštinu jsem po pětačtyřiceti minutovém soustředění dala alespoň na trojku, fyzika mi průměr nasadila na 70%.
V úterý přišly na řadu rovnou testy tři. První hodinu jsme si sfoukli písemku ze savců (kde bylo nejdůležitější rozlišovat nadtřídy a řády), druhou test na názvosloví v chemickém semináři. Potom přišla matematika s goniometrickými funkcemi.
Ve středu ráno ke mě přišla otázka, zda nechci zůstat doma, když nic nepíšem. Ale přece nejsem bábovka, tak co bych zůstávala doma. A hned mi do obličeje přiletělo nečekané zkoušení z chemie a přepadák z dějáku. Mami, co jsi to ráno říkala?
Čtvrtek a písemky dvě. Z organických látek v semináři z biologie a prvního období antické filozofie.
Pátek ale taky nemohl být klidný. Diktát na pitomé místní názvy a jejich velká písmena.

To jen tak na okraj, když jsem už zařazená do kategorie deníček... (Vážně jsem? Ano. Taky jsem to nevěděla.)
Měla bych si začít psát deník. A potom vzpomínat a nezapomínat.

Chtěla jsem vás pozdravit. Věnovat vám chvilku. A snad i nějaké dílko.
Ale nemám energii. Nějak nenacházím slova.