Mišmaš tag

12. září 2015 v 21:05 | Artie |  Názorně názorné názory
Víte, dostala jsem za úkol psát. Tak jsem začala, ale potom už byl večer a já šla spát. Takže mi ty čtyři odstavce sedí v rozepsaných článcích, je jim tam smutno a čekají, jaký směr jim dám. Jo, to já čekám taky.
Ale objevila jsem, že jsem byla nominována do Mišmaš tagu. Ten vznikl jako pláč po Liebster Blog Award, protože Iris nikdo nenominoval.. (Kdybych Tě v té tobě četla, máš to na stole minimálně třikrát!)
Tadá, je tu Mišmaš tag s roztomilou kopretinou místo tečky nad i!



Tak tedy, hlavní body Mišmaš tagu:
Napište 7 faktů o sobě (není na škodu zmínit něco, co ještě nevíme, originalita je vítána)
Vymyslete 7 věcí, jež vás jakýmkoliv způsobem charakterizují - fantasii se meze nekladou, může to být výčet oblíbených písní, barev, knih, nebo prostě věcí, bez nichž byste se neobešli
Zodpovězte 7 otázek, jež vám byly položeny osobou, která vás nominovala
Vymyslete 7 otázek pro ty, které chcete nominovat vy
A na konec, nominujte 7 blogerů a pokud možno jim dejte o jejich nominaci vědět

Sedm informací:

1. Miluju hudbu. Sbírám dovednosti umění hrát na jednotlivé nástroje tak, jako někteří známky. Některé z nástrojů taky vlastním, ale mnohem lepší by to bylo, kdybych vlastnila všechny.
S tímto jsem začala v první třídě, kdy jsem byla zapsána na zobcovou flétnu. Věřím, že tímhle začínal každý. Další byla snaha, abych se naučila na příčnou. To bohužel selhalo, protože jsem to nezvládala s dechem. Přestoupila jsem na jinou školu, kde mi dali do ruky flétnu altovou a zapomněli říct, že musím transponovat, pokud chci hrát ze stejných not, jako ostatní. Tak jsem se na ně vykašlala a šla dál. Tam mi po pár letech dali do ruky klarinet. U něj jsem tak nějak zůstala, naučila se na něj a letos mi k B klarinetu přibyl i Es. Někdy mezi tím, jsem si pořídila flétnu tenorovou, abych mohla machřit ve školní hudebce. Loni v září jsem si vyprosila sopránové ukulele, zrovna přemýšlím, jaké další si koupím, až si snad něco vydělám. Na poličce mám také brumle. A v záloze toho, co bych chtěla je také kytara. Bohužel tak, kterou mám taťka, má široký krk, kam já nemám šanci poskládat prsty…
A stejně věřím, že číslo devět nebude to konečné.

2. Změnila jsem se. Můžu to monitorovat naštěstí na relativně krátkém časovém úseku, pomocí blogu. Ten mám od prosince 2012. Zrovna jsem pročítala starší články, abych mohla něco napsat. A můžu říct, že jsem se změnila doopravdy hodně. Tehdy mi bylo téměř patnáct. Sláva nazdar výletu, madam puberta je tu!
Nezměnila jsem názory nějak zásadně. Spíš jsem … vyspěla? Asi. Děsí mě, jak sebejistá jsem tehdy byla. Jak silná byla iluze, že mohu, tak jsem se cítila bezpečně a psala věci, které bych si teď nedovolila.

3. Miluju flanel. Flanelové košile se prý kdysi spojovaly s lesbami. Možné to je. Protože to jsou ženy, které si umí vybrat. Vybraly si ženy, protože je to lepší; vybraly si flanel, protože je to pohodlnější. Jde jen o umění si vybrat.

4. Děsí mne mé sny. Nevím čím to, ale když se mi zdá sen, stojí to za to. Bývají to věčně slátaniny mnoha věcí. Snad neuškodí, když vám jeden popíšu.

Začalo to slibně. Naučný pořad BBC o ostrovech, majácích a věžích obecně. Povídání o tom, co se tehdy dělo, proč je z věže zřícenina. Najednou jsem na vrcholku věže, pádím, co mi nohy stačí a pronásledují mě šípy z luků nepřátel. Zachrání mě Jackie Chan. Pošle mě do bezpečí, sám se s nimi vypořádá a začne na věži posilovat.
Střih.
Výlet se třídou. Cestujeme vlakem. Podchod pod kolejišti se změní v dopravní prostředek budoucnosti. Tunel, kde se cestuje tak, že skáčete po kachličkách, ale nesmíte stoupnout na spáru, jinak vás to vrátí na poslední checkpoint. Pod nohy se mi pletou ostatní cestující, spolužáci, rodiče i náš pes. Proto několikrát přešlápnu a postupně ztratím třídu z dohledu. Kam že jsme to cestovali? Jdu se zeptat paní průvodčí. Nasměruje mě a já za blikání disko světel vypadnu správným východem. Je zde mnoho lidí, psa si držím na vodítku (kde se tady vzal?) a vyhlížím třídní. Místo toho mě objeví táta (kde se tady vzal?), který mě nasměruje. Jsme všichni, vzhůru do Jeseníků!

5. Závidím klukům kapsy na chlapeckých kalhotách. Mám dvoje kraťasy, téměř identické. Jen jedny holčičí a druhé klučičí. Do těch prvních mobil zastrčím z půlky, tak tak, že nevypadne. V druhých jsem s sebou tahala čtečku a dokonce to nebránilo v pohybu. Myslím, že tady má ženské oblékání mezery. Kapsy. Proto se tak často koukám do chlapeckých oddělení v obchodech.

6. Queer short films. Svět, do kterého pronikám postupně, ale čím dál tím hlouběji. Nevím, zda jste někdo něco podobného viděli. Některé se kvalitou nedostanou ani k večerníčku Berta a ufo, ale další jsou mnohem lepší, než kdejaké celovečeráky.
Tyhle snímky se nezabývají jen coming-outem, ale někdy i veselejšími tématy.
Mám pro vás tři: Somewhere only we know, BOY, We Are Animals. Nedívejte se na ně těsně po sobě. Nechejte si chvíli na přemýšlení, ano?

7. Nejoblíbenější číslo je 23. Číslice potom 3.

Sedm vrstev hvězdy:

1. Netečnost. Jsem flegmatik. Totální. Ne, že by mě nic nerozházelo. Vevnitř třeba i zuřím. Ale k okolí nedám nic znát. Stane se něco, co nikdo nečekal, všichni šílí. Já v té době začínám přemýšlet. Asi mi emocionální vzruchy po mozku kolují pomaleji, než ty myšlenkové.

2. Uvolněnost. To je stav, který se nejčastěji ukrývá pod maskou netečnosti. Jen tehdy, kdy jsem vyloženě nervózní, nebo zuřím, tak krusta popraská a přestávám se ovládat.

3. Radost. Stav, který se nekryje s žádným z předchozích. Radost mám i z maličkostí. Radost z velikých věcí svou intenzitu rozprostře, proto není tak nápadná.

4. Smutek. Ne vždy opak radosti. Posledních pár dní cítím, že jsem někde v hloubi duše smutná. Ale na povrchu plují různé nálady.

5. Vztek. Ten snadno vznikne, ale horko těžko vyprchává. Jako když zatřepete bublinkovým nápojem.

6. Nervozita. To je stav nestability. Nikdo neví, co se stane. Bude brečet, či bude v pořádku? Jak se k ní chovat?

7. Představuji si to trochu jako Slunce a jeho vrstvy. Jádro, které produkuje energii. Podle toho, jaká energie je produkována jádrem, se ostatní vrstvy přizpůsobují. Vrstva zářivé rovnováhy musí vyvažovat rozpory mezi jádrem a konvektivní zónou. Konvektivní zónu si představte jako hrnec s vřící vodou. Tam vše násobí svou intenzitu. Fotosféra má své nápadné znaky. Jako protuberance a sluneční skvrny. Chromosféra je náznak nálad pod ní ukrytých. Ale výslednou emoci uvidíte až korónou.

Sedm otázek:

1. Chodíš raději pěšky, nebo preferuješ auta, autobusy, tramvaje...? Proč?
Zlín, město, kde městskou hromadnou dopravu zajištují převážně trolejbusy, do okrajových městských částí přes kopec autobusy, celorepubliková vlaková páteř končí v deset kilometrů vzdálených Otrokovicích, proto vlak spojuje Otrokovice, Zlín a Vizovice.
Ráda chodím pěšky. Od dob, co mám problémy s křížema a kyčlema (ať žije balet!), tak se radši do školy svezu busem. Autem na nákupy, nebo když nestíhám na sedm.
Ale stejně mám nejradši kolo. Na to, že je Zlín v údolí a proto musím na konci cesty vždy do kopečka, tak to miluju až podezřele moc. Není to odpověď na otázku, ale přiřadit to mohu k chůzi, ne k motorovým strojům.

2. Kolik knih za měsíc obvykle přečteš?
Krásná otázka. Nevím, kolik přečtu obvykle. Ale letos si ty knížky píšu, takže mohu předvést svou letošní statistiku:
Leden: 6 (Tam jsem si dala přestávku od Zeměplochy a dala jsem si maraton Stopařova průvodce Galaxií)
Únor: 3 (Nejen proto, že je to kratší měsíc, ale také proto, že šestý díl stopaře je celkem tlusté čtivo.)
Březen: 4 (Měsíc, kdy zemřel Terry Pratchett. V půlce měsíce jsem dočetla Otce prasátek a k dalšímu se dostala až na konci.)
Duben: 2 (Věřím, že mi bylo trochu proti srsti číst tak moc rychle, když už nebudou vznikat další díly…)
Květen: 2 (Každá Zeměplocha mi v průměru trvá týden, když nad ní nesedím pořád. Nevím, co se dělo.)
Červen: 2 (Když se nad tím tak zamyslím, tak v době, kdy moc nečtu, také nepíšu. Nejvíce přečteného, leden, nejvíce napsaného, únor.)
Červenec: 6 (Nejvíce přečteného, červenec, nejvíce napsaného, červenec. To jsem ale žila z nápadů června.)
Srpen: 4 (Nevím, kdybych mohla počítat i knihu, co jsem dočetla prvního září, tak mám za prázdniny knih jedenáct.)
Září: teprve 2 (Školní rok, burza učebnic, hudební krize. Včera jsem dala jedním dechem Kafkovu Proměnu. Tak snad se do toho zase dostanu.)

3. Plánuješ, nebo jsi spíše spontánní osoba?
Tohle zavání MBTI… Já, když si něco naplánuju, nikdy to nedopadne tak, jak jsem si to naplánovala. Když si ale něco nenaplánuju, v průběhu oné nenaplánované akce se modlím, abych si to byla bývala naplánovala. Ale ta druhá situace nastává častěji. Mnohem častěji.
Nejhorší je, když mě chce někdo vytáhnout ven. Napíše mi, zeptá se, dostane odpověď. Většinou je to ale člověk, co rád plánuje. Ale abych se necítila blbě, chce, abych plánovala taky a neplánoval to vše sám. Abych se necítila manipulovaná. A tady to začíná skřípat. Jestli to skřípe hodně, narychlo se z toho vymluvím a potom ze zálohy vymyslím něco, co odmítám plánovat. A to nakonec klapne.
Asi to se mnou není snadné…

4. Jaký je tvůj názor na Destrukční deník?
Nelíbí se mi ten název. Koncept dobrý, provedení mi moc nesedí. Nebyla bych asi schopná jej plnit. Možná, kdyby nebyl svázaný, jako kniha. Kdyby byl doopravdy deníkovatější. To by mi snad nevadilo. Takové ty trhací bloky v mých rukou nedopadnou nikdy dobře, ale knihy si střežím, jako oko v hlavě.

5. Které jazyky se učíš? (Případně co tě k nim přivedlo?)
Tahle otázka bude nápadně připomínat první fakt, který jsem napsala. Ne, že bych jazyky sbírala, ale střídám je jak boty.
Čeština je jako jazyk samozřejmý. Ten se učím stále, a pořád mě překvapuje. K ní se váže slovenština, kterou jsem se nikdy neučila, ale bez problémů jí rozumím. Něco podobného bych mohla říct i o mluvené polštině. O její psané podobě ale doopravdy ne. Někdy bych se to ale naučit chtěla. Ne, že ne!
S angličtinou jsem začala jako špunt ve školce, kde to mohlo stát za prd, ale nějaké povědomí jsem měla. Jelikož jsem chodila na jazykovou základku, tak jsem měla angličtinu od první třídy. Kdybych tedy nepočítala školku, angličtina se se mnou táhne krásných dvanáct let.
Ve čtvrté třídě se objevil experiment s názvem čínština. Z té doby si pamatuji, jak se řekne 'dobrý den', 'nashledanou' a snad napočítám do pěti. Znaky po mě doopravdy nechtějte.
V páté třídě experimentování pokračovalo, tak jsem rok vstávala na sedm do ruštiny. Azbukou bych už nic nenapsala, ale když to vidím před sebou, tak si na něco rozvzpomenu a přečtu.
Se sekundou na gymplu přišla španělština. Ten jazyk mám strašně ráda. A byla bych strašně ráda, kdybychom měli jinou učitelku, protože potom bych ten jazyk mohla mít ráda ještě víc. Navštívila jsem Katalánsko a Barcelonu - musím říct, že na to vzpomínám pořád. Hlavně teď, v září, protože to byla doba oné návštěvy.
A posledním jazykem, co jsem zatím okusila, byl jazyk mrtvý. Nechci znít, jako nekrofil. Byla to latina. Rok toho největšího mordoru. Věřím, že kdybych se do ní víc ponořila a sem tam na ni koukla, tak mě baví a zajímá mě. Teď se jí spíš děsím.

6. Jak se projevuje tvůj stres a nervozita?
Je mi zle. Hodně zle. Udělá se mi v břichu uzel, přes který asi nepronikají ani některé ze zásadních nervových vzruchů, protože se mi potom klepou nohy. Vždy to přijde nečekaně a většinou i u věcí, u kterých bych byla ráda, kdyby se to nedělo. Vzpomenu si na klarinet, a je to zde. Nebo se mi vybaví hodina španělštiny.
Poslední dobou se mi tady ty stresové okamžiky vracejí stále častěji, děsí mě to. Mám pláč na krajíčku, kdyby po mě někdo něco chtěl a mě to bylo proti srsti, rozbrečím se. Asi se vracím do svých dětských let a zase kolem sebe uzavírám introvertní ulitu.

7. Máš nějaký oblíbený citát?
Zrovna včera jsem se dozvěděla, že Franz Kafka byl, stejně jako já, asexuál. Prý si hnusil sex a ženy rozděloval jen na dvě skupiny: světice a děvky. Samé zajímavé věci jsem zjistila. (Kdo má tuhle knihu, tak si taky může počíst. Já ji sehnala v Levných knihách - Tajné životy slavných spisovatelů.) (Bůh ví, jestli je vše pravda, že ano.)
"Koitus je test za štěstí z toho, být spolu." - Franz Kafka

Sedm omluv:
Omlouvám se za nešíření této výzvy dál.
Nemám komu.
Znala jsem blogery, kteří by to přijali.
Většina z nich odešla.
Znám pár nových, ale do přátelství s nimi se nehrnu, mnohdy o mě ani neví.
Je zde člověk, co to tady pročítá pravidelně.

Ale... Jeden není sedm. [kdyby jsi chtěl, jedno místo pro poutníka je u Iris]

Možná se ale vrátím a změním tohle rozhodnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vlasta | E-mail | Web | 29. září 2015 v 16:05 | Reagovat

Získáváš si mě. A Iris. Četly jsme si tvoje básničky a tvoje články. Máš obrovský talent a kouzelný projev plný hloubky. Nenech se odradit nedostatkem čtenářů, vždycky to někdo čte, aniž o tom víme...

A děkujeme, že ses do Mišmaš tagu zapojila! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama