Půl hodiny

3. července 2015 v 11:40 | Artie |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
Deset minut jsem ležela na sluníčku a sledovala hru červených barev na vnitřní straně očních víček. Teď se mi strašně točí hlava a vidím černobíle.

"Slečno? Co to máte za tu malou kytarku, co na ni hrajete?"
"To je ukulele."
"Má krásný zvuk."
Vyrazila jsem poprvé s ukulele do parku. Sedla jsem si pod strom a čekala na kamarádku, co si ho ten den zrovna pořídila. Brnkala jsem si, hrála, zpívala. Užívala jsem si prázdnin.
Asi jsem si něco vysnila, ale pořád to zní stejně dobře, jako v mé mysli. Nerada sním, protože si potom myslím, že je to skutečnost.
Byla jsem ten den také nařčena, že hledám muže snů a nespokojím se s nějakým, co o mě má zájem. Odvětila jsem: "Já nechledám muže." Já toiž muže nehledám. Já nevím, jestli vůbec někoho hledám. Snad dívku, snad ani ne. Nevím.
Šly jsme si na zmrzlinu, stejně jako dva dny předtím. To jsme byly u klavíru vyzpovídány a budeme v novinách.
Je zajímavé, jak když člověk začně žít, tak žije. Přestane si tolik hledět okolí a zažitých pořádků, udělá něco jinak a hodně věcí se změní v lepší.

Asi to vypadá, že chci holku. Já bych potom ale nebyla nikdy spokojená sama ze sebou. Asi bych se bála všech očekávání, co by mi přistávaly na hlavě.

Chtěla jsem napsat povídku. Něco, co by mělo hodnotu. Ne jen pár slov spojených ve věty.
Nepovedlo se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama