Drahá milá,

8. července 2015 v 11:26 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Snad si z toho také něco vezmete. Poučení (snad?), zážitek (kladný, doufám), nebo jen hladový žaludek (po dlouhé době poznávám, jak bolí hlad)? Nevím.
Jen prosím neodcházejte. Nebo alespoň řekněte, kam jdete. Šla bych za vámi.



Název: Drahá milá,


Nevím. Utíkala jsi dlouho. Nechceš se již zastavit? Doběhla bych tě, jen bych musela psa nést v náručí. Oba tě máme rádi, milujeme. Ale uběhla jsi nám příliš daleko. V uších máme už jen melodii z westernových filmů a před očima nám běhají stepní běžci. Všude je ticho, ze země sálá neskutečné horko a my hyneme žízní.
Ne, nevracej se k nám z lítosti. Jen řekni, jestli budeme mít možnost tě ještě vidět. My se jinak otočíme a dobelháme se zpět. Sedneme na práh domu, vyčerpaní a budeme si lízat rány. Potom ale vstaneme. Svět nebude barevný, jen černobílý, ale stát v něm půjde. Bude to pocit potápění. Potom se prostě musíš vody nadechnout. A vzduchu potom neochutnáš.
Být naším psem, zůstanu v pelechu. Ale pudy jsou silnější, než rozum. A city velí: "Sleduj tu, kterou miluješ." Hnal by se za tebou pouští, blizzardem i deštným pralesem.
Bohužel jsi ale zašla daleko. Vrať se. Vrátíš se?

Bylo to sice jen pár dní, co sis vzala na rozmyšlenou. Ale šlo to pomalu, jako několik let. Už jsem začínala vymýšlet, co vše v mých věcech je tvé. O co víc mě ještě připravíš. Jestli mi snad vezmeš i rozum.
Ten sis mimochodem vzala. Když jsi šla a milosrdně mi nechala ta vytahaná trička, ve kterých jsi mě nechala spávat, ty knihy, které bys stejně nikdy nečetla, ty společné fotografie z míst, kde jsme spolu byly. Jako naschvál jsi mě tím připravila o to, co jsem si na cestě za tebou chránila. Vzala sis vše.

Dnes za mnou přišel náš pes s dekou v zubech. Vylezl na postel, dekou mě přikryl a položil mi svou hlavu k obličeji. Asi jsi mě doopravdy zlomila, když to poznal i tvor zvířecí říše. Ležela jsem tam s ním dlouho. Objímala ho.
Ale vstala jsem. Vstal i on. Rozhodně jsme šli. Šli jsme daleko a šlo se nám lehce. Nic jsme s sebou neměli. Šli jsme daleko, neznali jsme cíl, nevěděli jsme, kdy se vrátíme. Zarazila nás až cedule označující hranice jiného státu.
Tam se konečně ozval rozum. Přišel se podívat, co jsi to s námi udělala. Hlavou mi prošla myšlenka, až legračně racinální. Nemůžeme za hranice. Otočili jsme to a šli podél nich. Bez dokladů jsme přes myšlenou čáru nešli ani pro borůvky. A kolik že jich tam bylo.
Tvé oblíbené ovoce, že?

Je to směšné. Vrátili jsme se brzo. Měli jsme hlad. Jednou jsme si ulovili. Lovecké plemeno větší než vlk budí respekt. Pohybovali jsme se kolem jednoho hospodářství. Vlasy nečesané, celí od bahna. Dostali jsme jídlo a dobrou radu. Prý ať se vrátíme domů.
Vrátili jsme se. Sedli jsme si na práh domu, po chvíli vstali a šli za roh do zahrady. Umyli jsme se děštěm, slzami a vodou z hadice.

Děkujeme, žes nám dala takovou možnost. Možnost zažít největší dobrodružství života.
Barvy se začínají vracet, rozum si udělal v hlavě pohodlí a odcházet nehodlá. Děkuji za ty trička. Stoprocentní bavlna se dá využít na mnoho věcí. Děkuji za ty knihy. Mám je ráda, mají svou vlastní tématickou poličku v knihovně.
Snadu už se nikdy nepotkáme.

S absolutním nezájmem,
Ti, kterés opustila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama