Červenec 2015

Slyšela jsem vlky výt

17. července 2015 v 19:52 | Artie |  Trapasy a jiné neopakovatelné záležitosti z cest
Letošní dovolenou jsme s rodinou pojali v duchu jednoduchých výletů s nejasným koncem. Vrátíme se domů, nebo přespíme tady někde a další den pojedeme dál? Některé dny to bylo jednoduché rozhodování (psa jsme nechali doma a tudíž jsme se vraceli), jindy to bylo ale naopak velmi neočekávatelné. Já sama jsem spontánní jen ve chvílích, kdy se mi to hodí a mám z toho nějaký prospěch, proto mě překvapilo, že mě jednorázové náhlé zastavení se na noc v Horní Bečvě nerozhodilo.

V pondělí jsme se jeli podívat do Jihlavské zoo. Nikdy jsem v Jihlavě nebyla a už teď toho lituju. Krásné centrum (jen ta budova uprostřed náměstí.. Co to má být?), tolik kostelů, zoo hned za hradbami. Nádhera. (Jen povykující děti tmavší pleti, co při každé příležitosti, když do někoho najely, nadávaly; to já nemusím.)

Kdysi dávno jsem byla v zoo ve Vyškově, zároveň v Dinoparku. Vůbec si to nepamatuju, nemůžu tedy soudit.
Pár let zpět jsem byla v Praze. Pamatuju si jen lanovku, vchod a koblížky. Musí to být víc než čtyři roky, protože v té době jsem o Jamie neměla ani potuchy.
Dávno předávno jsem byla na Svatém kopečku v Olomouci. Vůbec si to nepamatuju, tak jsme tam jeli znovu včera.
Jako vrchol jsem vždy (a stále) považovala naši Zoo Lešnou. Miluju ji.


Morální očista

12. července 2015 v 21:13 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Sníh je vlastně jen voda. Vykopejte v zemi díru, nechejte pořádně zasněžit a máte bazén.
Pořádně jsem si vypláchla šampón z vlasů.
Měla bych se konečně ostříhat. Tohle je na zabití.
Sesunula jsem se po stěně sprchového koutu na zem a nechala si horkou vodu stékat po obličeji.
Nad čím přemýšlí ostatní lidé ve sprše? Brečí? Smějí se? Vymýšlejí fantazijní světy? Nebo se snad jen rychle osprchují a jdou dělat zase něco jiného?
Zítra odjíždíme na dovolenou. Nechci nikam. Chci sedět ve sprše, promasírovávat ztuhlé svaly z kola a přemýšlet nad nejlepší cestou, jak vylézt ze skříně. Chci sedět ve sprše, nechat na sebe téct střídavě vroucí a ledovou vodu a přemýšlet nad křivkami ženského těla, které nikdy nebudu mít možnost objevit, pokud ve skříni zůstanu.
Vstala jsem. Takhle to dál nejde. Vyždímala jsem si vlasy, usušila se a odhodlaně vyšla z koupelny.
Nad čím přemýšlíte ve sprše vy?

Konečně

8. července 2015 v 15:27 | Artie |  Názorně názorné názory
Asi na mě má pozitivní vliv hudba.

Poslouhám tady už hodinu tohle album úplně to žeru. Na Vánoce jsem dostala nové repráčky, tak jsem je honečně zapojila a je to luxusní.
Mám potřebu si s někým pořát psát, někoho stalkovat a prostě obecně zapojovat mozek. Chci ven na kolo, ale v tom mi brání nejen déšť, ale také měsíčky. Prostě se nepohnu. A když ano, tak se nepohnu kvůli křeči.
Dokonce jsem vypla WoWko a nepařím pořád. Okno mám dokořán, větrám po pětadvacetistupňové noci. Film se mi pouštět nechce.

Když jsme u toho filmu...
Často filmové tipy nikomu nedávám. Ale teď jsem se konečně dostala ke shlédnutí několik a queer filmů, co jsem měla nastahované.


Jediné, co potřebujete je ten film a tři hodiny volna. A taky nějaká příhodná nálada. Ale ten film si vás vychová.
Život Adele je film o lásce. Film podle komixu, který si chci strašně moc přečíst, ale vlastně nechci, protože Adele nevypadá jako Adele a Emma nevypadá jako Emma.
Adele, mladá studentka si najde kluka, ale cestou na rande potká Emmu na přechodu. A to je ten přelomový okamžik. Emma, modrovlasá lesbička.
Mnoho až pornograficky zobrazených scén lesbického sexu. Mnoho citu. Mnoho talentu skvělých hereček.
Nádhera se na ně dívat. Jen si připravte kapesníky. Asi tak od tří čtvrtin je budete potřebovat.
Tenhle film získal Zlatou palmu a byl nominován na Zlatý glob. Tři hodiny se budete koukat a tři dny budete bez sebe.



Často filmové tipy nedávám, často se na filmy nedívám. Tenhle ale miluji.
Mějte se krásně, já se jdu procházet do deště.

Drahá milá,

8. července 2015 v 11:26 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Snad si z toho také něco vezmete. Poučení (snad?), zážitek (kladný, doufám), nebo jen hladový žaludek (po dlouhé době poznávám, jak bolí hlad)? Nevím.
Jen prosím neodcházejte. Nebo alespoň řekněte, kam jdete. Šla bych za vámi.



Název: Drahá milá,


Půl hodiny

3. července 2015 v 11:40 | Artie |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
Deset minut jsem ležela na sluníčku a sledovala hru červených barev na vnitřní straně očních víček. Teď se mi strašně točí hlava a vidím černobíle.

"Slečno? Co to máte za tu malou kytarku, co na ni hrajete?"
"To je ukulele."
"Má krásný zvuk."
Vyrazila jsem poprvé s ukulele do parku. Sedla jsem si pod strom a čekala na kamarádku, co si ho ten den zrovna pořídila. Brnkala jsem si, hrála, zpívala. Užívala jsem si prázdnin.
Asi jsem si něco vysnila, ale pořád to zní stejně dobře, jako v mé mysli. Nerada sním, protože si potom myslím, že je to skutečnost.
Byla jsem ten den také nařčena, že hledám muže snů a nespokojím se s nějakým, co o mě má zájem. Odvětila jsem: "Já nechledám muže." Já toiž muže nehledám. Já nevím, jestli vůbec někoho hledám. Snad dívku, snad ani ne. Nevím.
Šly jsme si na zmrzlinu, stejně jako dva dny předtím. To jsme byly u klavíru vyzpovídány a budeme v novinách.
Je zajímavé, jak když člověk začně žít, tak žije. Přestane si tolik hledět okolí a zažitých pořádků, udělá něco jinak a hodně věcí se změní v lepší.

Asi to vypadá, že chci holku. Já bych potom ale nebyla nikdy spokojená sama ze sebou. Asi bych se bála všech očekávání, co by mi přistávaly na hlavě.

Chtěla jsem napsat povídku. Něco, co by mělo hodnotu. Ne jen pár slov spojených ve věty.
Nepovedlo se.