Nemá

9. února 2015 v 20:23 | Artie |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Únor se s únorem sešel a máme tu únor.
Dvanáct dní prachsprosté ignorace internetového světa.
Budu pokračovat, dovolíte?
V sebelítosti, sebezpytování, sebepitvání, sebezanedbávání, sebepřekvapování a sebezklamávání.

Upozornění: Nejsou čtyři ráno.

Název: Nemá



Jsou čtyři ráno a vše ztratilo smysl. Jediné, co smysl má, je vzdát snahu usnout a začít psát melancholické básně.
Valentýnské, melancholické, zamilované, melancholické, radostné a především melancholické. Vždyť i nálada je melancholická. Venku za oknem sněhová smrt, jediné, co dovoluje, je poslouchat. A to je ubíjející.
Vzpomínat na chvíle minulého života, který se najednou nezdá zas až tak dávno. Mrazí z něj. Tolik chyb se nepovedlo už dlouho. Naposledy v životě ještě před tím.
Život není krásný. Na to se dost často zapomíná. Život do tebe buší samé okamžiky, kterých alespoň jednou zalituješ. Život je postaven na lítosti. Cokoliv uděláš, cokoliv neuděláš. To vše si tě najde a začne ti být líto.
Co takhle napsat báseň na lítost?

Udeří tě přímo mezi oči,
kdo?
Vztáhneš ruku po meči.

Lítost tě zaskočí.
Přeskočí, obskočí.
Proč?

Ruka se v kloubu otočí,
má to v povaze.
Proto také lítost útočí.
Působí to neblaze.

Není to dobrá báseň. Není dostatečně melancholická. Není v ní ani zmínka o sněhu, chladu. Tak to přeci bývá. Upadnout do stereotypů, vyhledávat předsudky. Přestat se učit nové věci, protože jsou nové. Zapomenout staré, protože jsou staré. Řídit se současností, protože je to moderní.
Chcete dobrou báseň? Melancholickou? Pořádně chladnou a vzpomínkovací? Smutnou a dojímací?
Tak to musíte jinam.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama