Budoucí

21. prosince 2014 v 20:35 | A |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Jak jsem slíbila. Ne CWC, ale přímo na téma.
Cestování časem? Ano. Tak trochu.
Něco od Hobbita, něco od Eragona a špetka Drakenů z Pernu.
Co víc?
Veselé Vánoce!

Název: Budoucí



Je to znovu tady. To chvění země. Bušení padajících kamení. Cinkání šípů odrážejících se o šupiny draků. Řev mužů, hukot ohňů a pláč malých sirotků.
Každý to zažije alespoň jedenkrát za život. Draci přiletí, stejní jako z vyprávění předků, s rýhami v šupinatém brnění od mečů našich pradědů. S řevem, který trhá duši, se vrhají na střechy domů. Pokaždé strhnou jen sýpky a společenská shromaždiště. Nelze se jich zbavit. Když je šípem trefíte, odrazí se. Když je seknete mečem, srazí vás v letu ocasem. Křídla jsou jejich slabina. Ale stále běhají rychle a blanitá kůže křídel srůstá rychle. Hned další generaci zničí, jako by žádný úraz neutrpěli. Co dělat?
Tolik jsem se bál o svou rodinu. Byl jsem šílený zoufalostí. Vylezl jsem na nejvyšší střechu vesnice, byla to věž zvonice. Stál tam zvoník. Oči měl strnulé, koukal na všechnu spoušť, nehýbal se.
Nevím, co se stalo. Asi jsem vylezl až ke kříži na špičce střechy a bez přemýšlení, co by se mohlo stát, jsem se odrazil. Pamatuji si až dlouhý let a tvrdý dopad.
Svist větru, řev silnější než pamatuji. Rychlý vítr mě strhával dozadu. Spolu se sílou Země se mě snažil shodit z onoho zakázaného tvora. Seděl jsem na jednom z draků. Zlaté šupiny byly zbarveny tmavou krví z četných bojů. Ne všechna byla stará. Světlé kapičky mi dopadaly na obličej, jako déšť.
Co se stalo? Z nebe ke mně doléhalo mnohočetné bušení křídel do vzduchu. Od země mě spaloval nesmírný žár hořících ulic. Do tváře mi dul ledový vítr. Za plášť mě stahoval strach.
Držel jsem se snad jen silou vůle. Vůle dotáhnout to do konce. Nenechat svůj rod zostuzen a na holičkách i příští generace.
Rychlým obratem dračího těla jsem byl znovu uvrhnut do stavu šílenosti. Pociťoval jsem nejen šílený strach a zoufalost, ale i vztek a odhodlání. Obrat byl poslední, let se stal naráz klidným. Jako by bylo normální letět na hřbetu drakovi.
Plán. Plán by to chtělo. Zabít draka? Například zabít draka. Nebo se podívat kam letí.
Šílenost vystřídal klid. Kdybych se postavil, vítr by si podal ruce se Zemí a stáhli by mě k sobě. Lehl jsem si, chytil jsem se pořádně za dvě rýhy, které měly společnou příčinu, dvouruční sekeru, která se dědila z kováře na syna.
Letěli jsme dlouho. Několik dní. Možná jsme se na noc schovali do jeskyní, nevím. Rozhodně byla tma. Myslím ale, že uprostřed jedné studené noci mě probudil ostrý záblesk bílého světla. Trval několik minut. Možná několik let. Draci se jakoby zastavili ve vzduchu, vzduch se také zastavil.
Potom se ale naráz setmělo a vše nastalo na novo. Rozednilo se a já jsem zjistil, že okolní krajinu poznávám jako ve snu. Stráň nad lukami pro ovce byla vykácená a střechy všech domů opravené. Některé dokonce doškové! Cesty ve středu vesnice byly dlážděné, na trzích bylo mnohem více stánků, než kdy dřív.
Nebyla to má vesnice, i když měla podle všeho být. Byla stejná a zároveň jiná. Úplně jiná, než bych si jen vysnil.
Drakům, kteří byli doteď klidní, jakoby přeskočilo. Nabrali výšku a začali řvát. Jako v odpověď začali křičet i lidé v uličkách pod břichy okřídlených tvorů.
Zazněla první poplašná zvonění. Zaplály první ohně. Přišly první oběti na obou stranách. První draci v dějinách padli. Jak?
Vysvětlení podaly zvuky jako při bouři. Neznělo to jako výstřely z kuší. Ale na podobném principu tyto zbraně pracovat musely, protože jinak by nezabraly. Zlatému drakovi se střely vyhýbaly. Ne střely, on se vyhýbal střelám. Neměl jsem sílu v rukou, abych se na divokém draku v zápalu boje udržel.
Zabil jsem draka. Vím jen, že jsem letěl. A poté byl jen zlatý záblesk padající k zemi.
Ne. Já draka nezabil.
Nevím.
Draci se najednou stáhli. Ležel jsem na zádech zlatému drakovi v zelené trávě mezi vyplašenými ovcemi. Vesničané stáli v kruhu, v uctivé vzdálenosti. Někdo předstoupil, ale já ho neslyšel.
Co mé děti? Jak si žijí? Nebo nežijí? Snad se nerouhám, když pomyslím na ten ostrý záblesk bílého světla, který mě musel přenést do budoucnosti. Jinak si to nevysvětlím.
Tyhle lidi jsem neznal. Poznával jsem jejich rysy, ale je samotné ne.

Nebyla to snad další generace?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama