O tom a o onom

16. listopadu 2014 v 20:36 | A |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
Je to vysilující. Snažit se žít s tím, co jste. A zároveň s tím, co si svět myslí, že jste.
Je to jako na houpačce. Úsměv a hádka. Poklepání po rameni a ruce založené na prsou.
Je to nepříjemné. Člověk by snad o sobě mohl rozhodovat sám, když už to po něm někdo chce. Ne vyčíst mu, že je nesamostatný i když je za o něco více než rok plnoletý a hned na to mu zkritizovat výraz v obličeji, který se prý nehodí.
Je to doslova odzbrojující. Čekat na další výbuch, který stejně přijde v nestřeženou chvíli, kdy si vychutnáváte večeři.
Je to smutné. Člověk na tom je dobře, hned na to brečí.

Chytá se mi na paty smůla.
Chytá mne za paty nostalgie.
Chystá se nějaká velká změna.

Všimla jsem si tmy. Je to tak neskutečné, když se ve čtyři setmí a dlouho, předlouho, až do sedmé ranní, tma setrvá na svém místě.
Všimla jsem si smíchu. Toho srdečného. Ale to jen v místě mimo domov.
Všimla jsem si jedné věci.

Lásky. Nejen té přátelské, kterou zažívám já.
Lásky. Také té milenecké, kterou zažívají lidé kolem mne.
Lásky. Mnohdy i té rodinné, která se mi vzdaluje.
Lásky. K sobě samé.

Ale také nenávisti. Ve stejných případech, jako Lásky.

Lásce
z lásky
laskonku.

Tak nějak nevím.

Nejhorší je, když někdo řekne, že ho to mrzí.
Mrzí mne, že jsi to neudělala.
Mrzí mne, že na mne nemyslíš.
Mrzí mne, ...

Je to trochu filmové.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neros | 19. listopadu 2014 v 23:41 | Reagovat

Mrzí mráz. Zmrzačení a zmrďi.
Když vyrovnáme hladiny, můžeme (se) činit.

Nevadí, že nevíš. Změna. Láska. Nikdy nevíme. Ale když nás nic nemrzí, tak se můžeme těšit.

Myslím... nevím... tedy jsem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama