17.03.14

17. března 2014 v 21:26 | Arthur |  Názorně názorné názory

Říkám si.. Již nikdy víc.
Nikdy víc nechci být v té pozici, co jsem byla dnes.
Stála jsem, po boku jsem měla jen Kac; nějakou dívku, která v tom umí chodit a starou paní učitelku. Děti mi nebyly ani po boky. A byly to všechno holčičky. Takové to neštěstí, co mne pronásleduje od narození. Malé holčičky. Bojím se jich.

Byla jsem předvádět balet v Koťatech.

Dozvěděla jsem se jen další předsudky. A naučila jsem se, že se stereotypy do dětí vkládají již v tak mladém věku.

Dívka mám mít sukýnku, být namalovaná a mít náušnice. Přece.
Když se jde na ples, tak nikdo nesmí zapomenout na střevíčky, korále, dlouhé šaty a šminky.
Stojíme před zrcadlem a jezdíme si prstem po rtech, jako s rtěnkou, dlaní po obličeji, jakobychom si nanášely make-up, či co.

Ještě v šatně se dozvídám, že baletky přece mají sukni. Tak ať si laskavě nějakou seženeme. Nakonec nám musela být půjčena.
Na škole nám v sukni tančit zakazují. Ať nám vidí na nohy. A je jim jedno, že holčičky přece sukně mít musí, protože jinak by nebyly princezny a žádný princ by pro ně nepřišel. Na hodinu jsem přišla v sukni jednou. Dostala jsem nemálo vynadané. V sukni jsem na koncertě tančila v pátém ročníku - což je pěkných pět let. Ne, sukni ne.

Ne, nevštěpujte do čtyřletých hlaviček něco o patlání hnusů na sebe samu. Nevyrostou z nich zdraví jedinci. Potom si teda stěžujte, jaké ty generace jsou.

Omlouvám se. Další dávka pesimismu z mé hlavy. Přestávám svůj mozek považovat i za jen mírně nad-normální.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama