"Mé jméno není důležité" - Slartibartfast

6. února 2014 v 17:11 | Arthur |  Názorně názorné názory
Asi u tohoto článku budu jednoduše čerpat inspiraci z článků na téma již vyšlých. Založila jsem si jich pár do záložek. Neřeknu vám, které to jsou, protože, mezi námi, moc kvalitní nejsou. Ty, které by kvalitní byly, tak by měly problematiku dotáhnutou do konce. Ale těmto schází závěr.
Bojím se, že mému článku ale taky bude.

Říkáme "Přetváříme svět k lepšímu." ale mělo by to být spíš "Přetváříme svět k lepšímu?"
Položme si tuhle větu jako otázku. Poté se nad ní zamysleme.
Utkvěl vám v hlavě nějký pocit? Zlost, strach, znepokojení, uspokojení?
Bojím se, že si lidé nedopřávají ten poslední pocit. Ani ti, kteří ho doopravdy pociťují. Uspokojuje vás to, co pro svět děláte? Nebo vás uspokojuje to, že to dobré neděláte a kazíte těm, kteří dobro konají, jejich snažení?
Pociťuji to i na sobě. Když udělám něco dobrého pro sebe, Planetu či mé přátele, tak mne zahřeje u srdce. Jen ne vždy a tolik, kolik dřív. Odcházím z tréninku, doopravdy vyplněného týráním těla, ale hned myslím na něco jiného. Nedejbože, abych měla radost z toho, že ani ten kopeček domů nevyjdu, jak mě bolí tělo.
Přetváříme svět k lepšímu? Je tomu doopravdy tak?
Jsou lidé, kteří bojují proti jiným. Lidé bojují za názory, válčí za svobodu. Ničí pro peníze, zabíjejí pro úsměv na tvářích jiných.
Lidé ničí přírodu, aby mohli žít. Jen nebudou mít kde.
Vojáci bojují, aby zachránili jiné své bratry. Zabíjí ty, kteří jsou od počátku na druhé straně. Kdyby ale nemuseli, bojovali by?
Je to jako v jedné té pohádce. Doopravdy nevím název. Ani o čem byla. Pamatuji si jen tu scénu.
Vojsko bojovalo, ale všichni byli vyčerpaní. Dohodli se. Každá strana dovedla svého generála a ty postavili do ringu, ať si to mezi sebou vyřídí sami. A pobavili se.
Nebyla to nějaká ta česká klasika, která vlastně ani pohádkou není? Tři veteráni, něco takového? Legendárního? Nepamatuji se.

Myšlenku na konec?
Jako jestli myslím na konec, nebo by si konec měl zasloužit něco světoborného? Nevím, jak jsem to myslela.

Zrovna včera jsme s bráškou leželi u rodičů v posteli a snažili se usnout. Vykládali jsme si o různých věcech. Mluvila jsem tolik, jak už dlouho ne. Konečně jsem otevřela hlavu a vše ze sebe dostala. Všechen zadržovaný hlas šel ven. Mluvila jsem o blbostech, blábolila jsem. V jednom kuse jsem se omlouvala, že mluvím, že chce určitě už spát. Ale mluvit jsem nepřestávala.
Dostala jsem se k jedné scéně ze Stopařova průvodce po Galaxii. Vykládala jsem, jak Vogoni zničili Zemi, aby postavili mezigalaktickou dálnici. Vytvářela jsem teorie, jak vlastně taková dálnice funguje.
Zeptal se mne na základní otázku. Ne na otázku Vesmíru, životu a vůbec. Na otázku, jestli věřím, že jsou ve vesmíru lidé. Nebo jiní tvorové.

Jsem ráda, že mi víru nikdo nemůže vzít.
Líbí se mi ta možnost, že lidé na Zemi přišli z jiné planety, možná jiné Galaxie. Nějakým způsobem se přerušil kontakt s původní společností. A tak si tu žijeme sami, zapomenuti v nezajímavém kousku Galaxie. Živoříme, ničíme planetu a všechno, co jsme už dávno znali objevujeme znovu. Létáme maximálně na Mars, nedaří se nám proniknout ze Sluneční soustavy.
Druhá lidská civilizace může být miliony let před námi, mít obsazenou celou svou galaxii. Nebo také už nemusí existovat.

Jen si to představte.

Dnešní svět. Jak tohle může někdo říct. Dnešní. Čas je relativní. Já věřím v cestování časem. V tomhle mne neovlivnil jen Artur Dent s Fordem Prefektem. Vzdělal mně Donnie Darko.

"Do you believe in time travel?"

Dnešní svět je tak trošku klišé. A na klišé jsem si vypěstovala alergii. Celý svět je klišé. Ten dnešní tím tuplem. Je to až vtipné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili | Web | 6. února 2014 v 17:37 | Reagovat

moc zajímavý článek :-)
ta pohádka je Šíleně smutná princezna :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama