Únor 2014

Dva dny dlouhé jak měsíce

18. února 2014 v 20:58 | Artie |  Názorně názorné názory
Včera byl den s nějakou špatnou karmou.

Někde na skládce u Prahy našli ohořené tělo.
Ve vagónu pod uhlím vyhrabali mrtvého dělníka.
Někdo zastřelil ženu v tramvaji.
A v ulici o vchod od Zemanova bytu se stala dvojnásobná vražda.
Druhý pilot unesl ethiopský Boeing a potom utíkal okýnkem.
Švýcarsko odmítlo podepsat dohodu o volném pohybu lidí s Chorvatskem.

A nám u školy prasklo potrubí.

Ne, tohle mi vážně nevadilo. Tak šťastná jsem dlouho nebyla! Už cestou do školy jsem vymýšlela vlastní motlidby, aby se ta předzvěst volna vyplnila. Do školy jsem totiž prošla kolem hasičského vozu odčerpávajícího vodu z některých sklepů. Nic příjemného.
Když si ale přečtete ten výčet špatných událostí, tak přijdete na to, že se něco doopravdy dělo.
A když si dáte do souvislosti i to počasí..

Bojím se.


Dnes je den ještě divnější.

Dnes je den filozofování. Už toho bylo dost. Dál to nedávám.

Mamka mi ruší mé přesvědčení o životě. Nazvala se slovem, které znělo podobně jako palačinka a parotitida.

Chápu. I já zastávám názor, že je to pěkně proti přírodě. Není to normální, přirozené.
Buď jsou lidé už tak degradovaní a přešlechtění, že to mají v genech. Stejně jako když se páří bratr se sestrou, tak je ta situace stejná. Jen je jedno, jestli jsou z rodiny. A je úplně jedno, jakého pohlaví, či nepohlaví, jsou.
Je to tím, že jsou tou vládnoucí vrstvou na Zemi a už nemají co dělat, tak zkoučí věci, které by nikoho jiného nenapadly. Jiné zvířata by tohle nenapadlo. Opice si vystačí, koaly se vzpamatovaly a snaží se jít s dobou.
Nebo je to snad pud, který nám později umožní přežít.

Mluvím o homosexualitě. Proto mi ruší mé přesvědčení. Já si pořád nemůžu najít své postavení, nedokážu najít umístění svého názoru.

Nazvala se puritánkou. Nějak přesně netuším, o co se jedná, ale když to řekla při pohledu na foto ze svatby.. Ze svatby dvou cikánských chlapců, kteří si zrovna dávali pusu. Ehm. Ten obrázek neudělal dobře ani mě. Nevadí.

Jdu se vyspat na zítřek.

"Mé jméno není důležité" - Slartibartfast

6. února 2014 v 17:11 | Arthur |  Názorně názorné názory
Asi u tohoto článku budu jednoduše čerpat inspiraci z článků na téma již vyšlých. Založila jsem si jich pár do záložek. Neřeknu vám, které to jsou, protože, mezi námi, moc kvalitní nejsou. Ty, které by kvalitní byly, tak by měly problematiku dotáhnutou do konce. Ale těmto schází závěr.
Bojím se, že mému článku ale taky bude.

Říkáme "Přetváříme svět k lepšímu." ale mělo by to být spíš "Přetváříme svět k lepšímu?"
Položme si tuhle větu jako otázku. Poté se nad ní zamysleme.
Utkvěl vám v hlavě nějký pocit? Zlost, strach, znepokojení, uspokojení?
Bojím se, že si lidé nedopřávají ten poslední pocit. Ani ti, kteří ho doopravdy pociťují. Uspokojuje vás to, co pro svět děláte? Nebo vás uspokojuje to, že to dobré neděláte a kazíte těm, kteří dobro konají, jejich snažení?
Pociťuji to i na sobě. Když udělám něco dobrého pro sebe, Planetu či mé přátele, tak mne zahřeje u srdce. Jen ne vždy a tolik, kolik dřív. Odcházím z tréninku, doopravdy vyplněného týráním těla, ale hned myslím na něco jiného. Nedejbože, abych měla radost z toho, že ani ten kopeček domů nevyjdu, jak mě bolí tělo.
Přetváříme svět k lepšímu? Je tomu doopravdy tak?
Jsou lidé, kteří bojují proti jiným. Lidé bojují za názory, válčí za svobodu. Ničí pro peníze, zabíjejí pro úsměv na tvářích jiných.
Lidé ničí přírodu, aby mohli žít. Jen nebudou mít kde.
Vojáci bojují, aby zachránili jiné své bratry. Zabíjí ty, kteří jsou od počátku na druhé straně. Kdyby ale nemuseli, bojovali by?
Je to jako v jedné té pohádce. Doopravdy nevím název. Ani o čem byla. Pamatuji si jen tu scénu.
Vojsko bojovalo, ale všichni byli vyčerpaní. Dohodli se. Každá strana dovedla svého generála a ty postavili do ringu, ať si to mezi sebou vyřídí sami. A pobavili se.
Nebyla to nějaká ta česká klasika, která vlastně ani pohádkou není? Tři veteráni, něco takového? Legendárního? Nepamatuji se.

Myšlenku na konec?
Jako jestli myslím na konec, nebo by si konec měl zasloužit něco světoborného? Nevím, jak jsem to myslela.

Zrovna včera jsme s bráškou leželi u rodičů v posteli a snažili se usnout. Vykládali jsme si o různých věcech. Mluvila jsem tolik, jak už dlouho ne. Konečně jsem otevřela hlavu a vše ze sebe dostala. Všechen zadržovaný hlas šel ven. Mluvila jsem o blbostech, blábolila jsem. V jednom kuse jsem se omlouvala, že mluvím, že chce určitě už spát. Ale mluvit jsem nepřestávala.
Dostala jsem se k jedné scéně ze Stopařova průvodce po Galaxii. Vykládala jsem, jak Vogoni zničili Zemi, aby postavili mezigalaktickou dálnici. Vytvářela jsem teorie, jak vlastně taková dálnice funguje.
Zeptal se mne na základní otázku. Ne na otázku Vesmíru, životu a vůbec. Na otázku, jestli věřím, že jsou ve vesmíru lidé. Nebo jiní tvorové.

Jsem ráda, že mi víru nikdo nemůže vzít.
Líbí se mi ta možnost, že lidé na Zemi přišli z jiné planety, možná jiné Galaxie. Nějakým způsobem se přerušil kontakt s původní společností. A tak si tu žijeme sami, zapomenuti v nezajímavém kousku Galaxie. Živoříme, ničíme planetu a všechno, co jsme už dávno znali objevujeme znovu. Létáme maximálně na Mars, nedaří se nám proniknout ze Sluneční soustavy.
Druhá lidská civilizace může být miliony let před námi, mít obsazenou celou svou galaxii. Nebo také už nemusí existovat.

Jen si to představte.

Dnešní svět. Jak tohle může někdo říct. Dnešní. Čas je relativní. Já věřím v cestování časem. V tomhle mne neovlivnil jen Artur Dent s Fordem Prefektem. Vzdělal mně Donnie Darko.

"Do you believe in time travel?"

Dnešní svět je tak trošku klišé. A na klišé jsem si vypěstovala alergii. Celý svět je klišé. Ten dnešní tím tuplem. Je to až vtipné.

Non laudo. Nunquam.

4. února 2014 v 20:22 | Artie
Tak jsem se snažila udělat si radost. Vydrželo mi to přesně deset minut.
Déle jsem se nesnažila.

Sami vidíte výsledek.

Obrázek jsem teda měla urobený už nějakou chvíli. Ale sem jsem ho nepřinutila.
Tak až teď. A značně amatérsky.

Prostě s blogem neumím.

Příště.

Nechce mi zmiznout ta hnusná bílá čára. Nechce mi zmiznout ani to bílé pole navrchu. Ale už jednou jsem se s tím vypořádala. Asi to bylo dávno a mozek to nueznal hodné zapamatování.

Kdo by chtěl pomoct, je vítán.

Asi půjdu dělat něco mnohem užitečnějšího, než je zdržování nevinných kolemjdoucích od jejich práce. Půjdu do sprchy. I když trénink stál za prd.

Prosím. Nikdo mi nikdy nesvěřte to tajemství, že jste tohle četli. Chtěla bych se hanbou propadnout až do devatenáctého kruhu pekla. Buďte té nenavísti a prokažte mi tuhle laskavost.