Smetanově nenáviděn

1. prosince 2013 v 20:17 | Arthur |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Pustila jsem si soundtrack z Pána prstenů v úpravě klavíru a čela od ThePianoGuys. Víc vám neřeknu, protože jsem jako v transu.


Title: Smetanově nenáviděn



Seběhl schody chrámu a zděšen utíkal dál. Rozrážel neviditelný dav, který zde stával jen v jeho vzpomínkách a myšlenkami volal. Utíkal pryč od polorozpadlé budovy, na jejímž podstavci stále ještě byla krev. Minul i vstupní bránu, kde zakopl o nohu, která zde ve skutečnosti nebyla. Dlaně si rozedřel do krve, kterou si ale rychle utřel do špinavé tuniky. Když se zvedal, tak se lidé pohnuli. Přeskupili se, ale povídali si nerušeně dál. Stáli mu v cestě, a když se je snažil odsunout je od sebe, tak se mu to nepodařilo. Chtěl je oběhnout, vyzkoušet jakoukoli možnou cestu, aby byl pryč. Když běžel jedinou možnou uličkou mezi těly, tak chodil v kruhu.
Pokusil se nevzpomínat a běžet rovně. Lidé se rozplynuli, ale bariéry v některých místech zůstaly nezměněné. Zděšení pomalu vytlačoval vztek. Mísily se spolu a utvářely v jeho zorném poli barevná kola. Ta se shlukovala u hlav lidí, kteří za tohle vše mohli. Jen oni se znovu objevili a společně odháněli mladíka od středu svatyně. Podíval se na ně a zděšení znovu převládlo. Bylo mnohem silnější, jak strach, vztek a zklamání dohromady. Noha mu podjela na mechu, který přes dokonalou dlažbu vzpomínek přehlédl. Zakopával na schodech, které byly rozbitější, než je viděl. Byly tmavé, jako všechno okolo, ale on viděl jen smetanovou minulost, jejíž barvu přerušovaly jen kruhy vyčerpání a rudé oči vzteku. Utíkal, kličkoval a doslova běžel jako o život. Měl pocit, že kdyby se jen zastavil a kouknul se do očí jednomu z řečníků, kteří si povídali s lidmi, které neviděl, tak spadne a nikdy se nezvedne.
Doběhl na místo, odkud vybíhal. Sem se dostat neměl. Chtěl pryč, ale ocitl se znovu uprostřed modlitebny, kam se pokládaly obětiny. Sloupoví okolo stěn rostlo do výše pod nenadálou ztrátou váhy, kterou pocítilo, když se kdysi zřítila střecha. Prosvítalo sem světlo lesa, které ve vzpomínkách zarážely zdi a vysoká klenba střešních oblouků. Na neexistujících zdech si hrály svou hru stíny plamenů minulosti. Otočil se a odběhl. Nedostal se daleko. Na schodech, které předtím tak rozhodně seběhl, si sedl a objal kolena rukama. Třásly se mu ramena a oči držel pevně zavřené. Jen jednou se podíval koutkem oka. Viděl jen kousek současnosti. Viděl více minulosti, kterou si pamatoval, ale nezažil. Smetanová barva nenávisti ho ničila.
Poučil se, už nikdy nevezme z ruky kněze to, co on mu nechce dát. Nevěděl ale, jak s tím zpět. Zde v dómu víry nikdo nebyl již celá staletí, přesto jej to sem táhlo. Asi by to zde někdo dokázal vyřešit. Jen kdyby tady někdo byl. Ohlédl se do místnosti, odkud se na něj dívaly světlé tváře rudýma očima. Zamrkal a rozzářený svět na malou chvíli vystřídal pohled na rozbořenou podlahu chrámu posypanou prachem mramoru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama