Ko(s)mická cenzura: 2

17. listopadu 2013 v 18:05 | Arthur |  Ko(s)mická cenzura
Nemám ráda růžovou. Lidé jsou po ní příliš agresivní. Stejně tak, jako mimozemšťani. A potkat mimozemšťany, kteří jsou navíc růžoví? Lahoda.
A nehleďte na to, že mám averzi k lidem i mimozemšťanům. Sice se řadím spíš k těm druhým, ale nechtějte po mě, abych měla některé ráda..


Název: Ko(s)mická cenzura [V růžovosti je síla]

Část: 2/?



Vystoupal jsem do obrovského prostoru naplněného několika stovkami těch malých podlých tvorů. Dívalo se jich na mě mnohem víc, než u vchodu sem. Ona to asi není hvězda. Byla to velká bílá místnost plná světla a já v ní ležel na vzduchovém polštáři jako obrovský buran. Z bot mi odkapávalo bahno a kapalo mezi růžové mužíčky. Tkanička na pravé noze se konečně uvolnila, i když to po ní už dlouho nikdo nechtěl, a dlouhé vlasy mi neustále padaly do očí. Ukazovali si na mě prsty a žvatlali. Muselo to vypadat hodně komicky. Bílá místnost plná růžových malých potvor, které téměř zbožně koukají na zabahněného, zpoceného a neupraveného pozemšťana, kterého si ulovili.
Pohnul jsem se asi o metr. Což se nezdá tak děsivé, kdyby to v pohledu na místnost bylo nějak poznat. Vypadalo to, že jsem se nepohnul ani o kousíček. Poznal jsem to jen podle rozmazané růžové podlahy a změny dopadu kapek bahna.
Znovu jsem se pohnul, ale tentokráte ne jen o metr. Teď jsem letěl asi dvacet vteřin k jednomu okraji místnosti. Doopravdy jsem letěl dlouho a vlasy mi vlály, jak to bylo rychle. Ti růžováci asi vládnou nějakými kouzly jako v Harrym Potterovi. Jinak není možné, aby měli tak veliké pokoje, když to jejich plavidlo není větší jak můj obývák. Že by mě zmenšili? To bych mohl měřit ták… půl metru na výšku maximálně. Doplachtil jsem ke stěně místnosti, kde se otevřely dveře a já nezměněnou rychlostí letěl dál tmavou chodbou, kde růžoví prořídli. Potkal jsem jich cestou asi pět, ale hodně blbě se to počítalo. Spíš by se dalo říct, že jsem potkal pět růžových čmouh s vyvaleným očima. Cestoval jsem docela dlouho. Vlasy mi vlály pořád stejně, z bot opadalo všechno bláto a já se musel snažit, aby mi z jedné z nich nevypadla ona čokoláda. Dokonce mi stihnul uschnout zadek od toho ledu, na kterém jsem seděl.
Dotáhlo mě to až ke dveřím, na kterých bylo vytesáno něco, co možná v jazyce těch potvor něco znamenalo. Zastavil jsem se tak prudce, až mi to cuklo krkem. Dveře se pomalu a důstojně otevřely a já spatřil místnost za nimi. Na vysoké židli, na růžovácké poměry vysoké, mě židle sahala sotva po kolena, seděl další růžový a tvářil se důležitě. Ukázal na stůl před židlí a já byl rázem před ním. Vyskočil na stůl a odtud na mou hruď. Důležitě se po ní procházel a podupával na různé části mého hrudníku.
Ukázal mi prstem na nos a pravil: "Teď jsi naším zajatcem a já tvým věznitelem! Neutečeš!" Bylo by to děsivé, kdyby nebyl tak malý a hlavně růžový. Nevěděl jsem, jestli se bát, nebo ne. Koukal jsem střešním oknem na hvězdy, které se pohybovaly také hodně rychle. Když zjistil, že nijak nereaguju, tak se mě snažil zastrašit dál. Ale já jsem mu musel něco odpovědět, to jsem si nenechal ujít.
"Vždyť jste všichni růžoví," sdělil jsem mu se stoickým klidem.
"Ano! A v tom je naše síla. Růžová tě bude provázet ve všech snech a nočních můrách. Zblázníš se z nás." Je teda pohotový, to se mu musí nechat. Možná, že bychom si mohli rozumět. Usmál jsem se na něj.
Asi ho to rozzuřilo, protože mě prstíkem praštil do nosu a já si to zase svištěl z pokoje pryč. Svištěl jsem do temné místnosti s průhlednou stěnou. Bylo to pěkně depresivní. Dosvištěl jsem si to sem a znovu se prudce zastavil. Ve vzduchu jsem viset zůstal. Natočený přesně proti oknu, abych viděl ty hvězdy, jak se pohybujou, svině. Nejen že jsou růžoví, ale dokonce mě i unesli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shaymin | Web | 20. listopadu 2013 v 21:08 | Reagovat

Bude dál? Bude dál?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama