Ráj srdce, krása života 6

5. listopadu 2013 v 20:37 | Arthur |  Ráj srdce, krása života
Původně jsem vám jen chtěla sdělit, že jsem se stala součástí jistého poměrně spontánního činu, jehož výsledkem je mé hmotné já o jedno znaménko chudší. Ale nakonec, když už jsem tady a nechce se mi učit dějěpis, vám sem hodím něco mnohem záživnejšího, než je plakání nad nespravedlností osudu s tím, jak mám oba rodiče doktory.
A když už jsem u toho vysvětlování, tak fakt nevím, co jsem napsala, jelikož jsem to nakonec po sobě ani nečetla. A je to docela dost jiné, než předtím.
Kdo že to tady četl? Shaymin a Kacalan? Ta druhá sem ani nechodí, takže.. Věnování je jednoduché. Těm, kteří si to přečtou a zkritizují mi to v komentáři.


Title: Ráj srdce, krása života
Part: 6/?




Ty, jenž si prahneš po vyřešení odvěké záhady, Ty si dej veliký pozor na tvé Obránce. Nejsou tím, čím se být zdají. Jsou mnohem vyděšenější a užitečnější, než bys kdy očekával. Jen s nimi jednej opatrně.
Ty, kdož se snažíš dosáhnout až na vrchol rodového stromu, střež se následujícího. Nehledej přátele, kde se Ti již výprava zmařila. Nesnaž se přemlouvat Obránce k vyzrazení tajemství, která střeží Tajemství prastaré Legendy. Nedovol, aby se přetrhala všechna, byť jen nepatrná, pouta mezi Tebou a Tvými Ochránci. Nesnaž se poznat je všechny. Oni Ti pomohou vždy, kdy bude třeba, ale nedokážou být v neustálém kontaktu s Tebou a Legendou.
Ty, jehož rodina trpí touhle Legendou po věky, nelekni se. Ne vždy se stává, že na Tebe promluví. Ale Tobě se to bude stávat čím dál tím častěji. Buď milý a vstřícný. Zažili toho mnohem víc, než si dokážeš představit. Mnohem víc.
Ty, jenž tajemnem opředený Příběh luštíš, věz, že není nic těžšího, než věřit.
S prudkým nádechem se probudila do houstnoucí tmy proplouvající mlhou nad městem.
"Ten, ten sen…" na klín jí vyskočil Bezejmenný, "dával smysl. Bylo to to Poselství, o kterém se psalo tam… Tam v té knize?" Zmateně se probírala myšlenkami, které se jí samovolně dostávaly na mysl.
Bezejmenný, jež vlastně už jméno měl, se jí koukal do tváře a pomalinku švihal chlupatým ocasem. Zvedla ruku a pohladila ho po hlavě.
"Ochránci. Jsi jedním z nich, že? A já nemám hledat další."
Začal vrnět a lísat se jí k ruce. Jeho vrnění znělo jako šepot, kterým jí dával za pravdu. Pokusila se pozorně naslouchat, jestli jí doopravdy něco říká, jak tvrdil sen, ale bylo to jen uklidňující brnění kocourova těla. Neříkal nic, ale očima ji uklidňoval, uspával. Několikrát ji obešel a nakonec se stočil na její klín a zadíval se jí do očí. Vrněl čím dál tím víc a hřál jak to nejvýkonnější topení. Vypadalo to, jakoby se ji snažil začarovat, aby usnula. Usmála se té myšlence a poddala se mu. Znovu upadla do snů o legendě a tajemných Strážcích. Položila hlavu do polštářů a zhluboka si oddechla.
Bezejmennému zasvítily oči. Modré světlo dopadlo až na dívčiny víčka a donutilo ji přetáhnout si peřinu přes hlavu. Přes kožich mu přejela vlna zježené srsti. Protáhl se do daleka a ocasem zašvihal ve vzduchu. Když se začal rovnat sestupovat na podlahu, tak se změnil.
Jemné packy se změnily v lidské ruce a nohy, ocas zůstal, ale prodloužil se a nabral zbarvení nejohroženějšího levharta světa. Oči mu svítily pořád stejným nadpřirozeným svitem, ale zdobily jemnou tvář pohledného muže. Béžová srst se změnila na vlasy barvy ebenu, ze kterých vystupovaly špičky uší zbarvených stejně jako ocas. Proměnil se v poločlověka a rozhlížel se po pokoji.
Pohled mu padl na knihovnu a na knihy v ní. Přistoupil a chtěl uchopit do ruky některou z knih, ale jeho oči upoutal světlý stín jeho ruky mimo stín, který vznikal díky lampě. Nebyl mihotavý, jako stín od plamenů, ale tak slabý, že by ho lidské oko nezahlédlo. Rychle se otočil k oknu a ve tmě spatřil jen oranžový svit očí, které ho sledovaly. Rozčileně zašvihal ocasem, ale přiblížil se. Ruku položil na kličku u okna a zastříhal ušima. Cizinec měl oči oranžové a zářící jako zapadající slunce. Zornice neměla svislé, jako Bezejmenný, ale oči měla celé černé. Byla to malá veverka sedící na větvi, která byla asi dva metry do parapetu okna. Seděla tam a tiše sledovala Bezejmenného a jeho počínání.
Když poznal, že je vlastně jeho druhu, tak pootevřel okno tak akorát, aby se tam vešla mladá dívka. Veverka vyskočila. Na parapet doskočila již plně přeměněná v děvče. Měla zrzavé vlasy po ramena a huňatý ocas za zády. Stejně jako Bezejmenný měla dvojí uši, ale ona ty vyrůstající z vlasů měla zakončeny štětičkou. Palci u nohou se zachytila o okraj okna a podala kocourovi ruku. Ten ji uchopil a jemně jí pomohl do dívčiného pokoje.
'Spí?' zeptala se očima. Bezejmenný přikývl a láskyplně se podíval na kupu peřin na posteli. Mírně se nadzvedávala, jak jejich svěřenkyně nezapomínala dýchat.
'Knihovna, a rychle!' Zavelel a ladně přiskočil ke knihám na policích. Začal hledat.
První kniha, která jí připomněla, jaké že tajemství skrývá její rod, našel ihned. Ležela na hřbetech několika knih a vězela v již ohmataném novinovém papíře, jak si jí dívka stále dokola listovala a nahlas předčítala úryvky.
Kniha s vyobrazením kočky na obalu stála opřená o stěnu stejné police, na které byla kniha předešlá. Dívka si tenkrát s obalem doopravdy vyhrála. Sice ji zabalila do balicího papíru, ale tužkou a pastelkami přebarvila přední stranu, až se tam obtiskl majestátní výraz kočky.
Veverčí pomocnice našla i její Vzpomínáček. Prý ji zde nikdo nenajde. Ale co by se utajilo před všetečnou veverkou, jako byla ona. Položila ho na knihy, které našli předtím, a rozhlédla se, jestli nenajde ještě další.
'Vezmi je pryč a pečlivě je uschovej. Musíme ji navést na správnou stopu. Knihy jsou ty správné, ale nepřemýšlí tak, jak by měla. Pomůžeš mi, doufám, i dál?' zašvihal ocasem Bezejmenný a prosebně se podíval na Veverku. Ta jen pokrčila rameny a vzala knihy do ruky. Těsně před otevřeným oknem se ještě otočila a provokativně si huňatým ocasem přejela po obličeji.
Než kocour stačil zareagovat, tak už skákala ve své zvířecí podobě po větvích stromu s knihami záhadně schovanými v srsti. Otevřeným oknem dovnitř foukl studený noční vzduch a ovanul dívčinu nohu vykukující zpod peřiny. Vtáhla ji pod peřinu do tepla a od obličeje si odhrnula teplou peřinu, aby mohla dýchat čerstvý vzduch.

Zavřel okno a s povzdechem se znovu protažením vrátil do kočičí podoby. Snad se jim podaří nasměrovat dívku, jejíž jméno snad bude napsané v deníku, nasměrovat na správnou cestu. Jinak jim všem hrozí vymření.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 neros-san | 8. listopadu 2013 v 18:55 | Reagovat

Minul mě začátek, ale takhle se mi to líbí.
Trochu mě pobavila představa čtveraté veverky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama