Jen poslouchala

2. listopadu 2013 v 18:58 | Arthur |  Výkvěty mozků oživené fantazií

"Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se…"
Miluju lišky, ví to někdo? Absolutně je zbožňuju! A už jsem to nemohla vytržet, tak tady máte netradiční povídku. S liškou! Tedy lišákem.
Asi jsem byla hodně zoufalá, či co. Když při psaní téhle povídky vznikla tahle minibásnička.. Stydím se za sebe.
Křupla větvička.
Zachvěla se jí víčka.
Asi to byla náhodička,
Protože pod ní křupla lavička.
A chci, aby někdo vynalezl ten jed!
Title: Jen poslouchala

Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se na mě. Takhle si to asi nepředstavovala. Asi mi nevěřila, že to proběhne tak hladce. Bez zbytečných potíží. Pustil jsem její ruku ze své a poodstoupil z ochranného kruhu kolem našich nohou. Zanořil jsem se do stínů listnatých stromů a zabořil se po kolena do spadaného listí.
Ještě před tím, než odešla, se rozhlédla kolem sebe. Ale potom pevným krokem a hlavou hrdinsky vztyčenou odešla do stínů na druhé straně paseky, než jsem byl já.

Klekla si na pravé koleno a zaposlouchala se do zvuků lesa. Z pouzdra na zádech vytáhla šíp a zasadila ho do lovecké kuše. Zavřela oči a kuši si položila na rameno tak, aby mířila přímo dozadu. Jen poslouchala.
Křupla větvička.
Zachvěla se jí víčka a prst zavadil o spoušť kuše. Šipka vyletěla a neomylně našla svůj cíl. Zraněný jsem klesl na zem. Hrot se mi zavrtal hluboko do ramene a já cítil, jak mi jed prostupuje tělo. Zornice měla roztažené strachem a lítostí. Nevěděla, co se mnou jed udělá, proto se nepřibližovala.
Bylo mi lépe, než posledních několik dní. Od našeho posledního setkání jsem nesehnal nic k jídlu. A ona se nedostavila ani jeden ze dní, kdy měla. Teď jsem ji našel, ale vymstilo se mi to. Ale to záleží na úhlu pohledu. Ten se teď změnil. Jak obrazně, tak fakticky. Hlad jsem neměl a svaly se mi nestahovaly křečí z únavy. Hlava mi už netřeštila a ani myšlenky neubíhaly jen směrem k ní. A doopravdy jsem se na svět díval z jiného úhlu. Končetiny mi mravenčily a hlava změnila své místo.
Brada jí poklesla úžasem. To, že jed z krabičky působí jako jed, který dokáže lidi přeměnit na zvířata z jejich budoucích životů, věděla, ale asi netušila, že já bych mohl kdy být liškou.
Asi jsem se díval příliš hladově, i když jsem hlad necítil. Otočila se a utekla.

Pustil jsem ze zubů šipku, která stojí za mou přeměnou, a sklonil čumák k zemi. Už zase měla náskok jen nepatrný. Dnes bych ji mohl dohnat a nějak jí říct, že jí to ani v nejmenším nevyčítám. Sebral jsem opeřený klacík a rozběhl se po stopě.
Cestou jsem míjel roztodivné skalní útvary. Mohlo tam být na stovku odboček a uliček, kde bych se mohl ztratit. Ale instinkt mě vedl správnou cestou.

Poslední krok a stál bych mimo stín stromů. Tvář jí osvětloval oheň. Ztrhanou tvář. Až sem jsem cítil nějaký závan smutku a strachu. Úplně stejný, jaký jsem spatřil v jejích očích před tolika dny. Vystoupil jsem ze stínu a naschvál na sebe upozornil šlápnutím na suchou větev.
Mělo to okamžitý účinek. Nepřímila se a sáhla po kuši. Sklopil jsem uši a oči upřel do jejích. Šíp jsem z tlamy pustil na zem a čumákem ho postrčil k ní. Koukla se na něj. Uvolnila se.
Přiblížil jsem se k ní připraven utéct, kdyby zaútočila. Z očí jí zmizel strach i smutek. Místo toho se objevila radost.

Obtočil jsem ocas kolem její nohy a naznačil jsem, aby ještě počkala. Takovíhle lidé běhají někdy hodně rychle. Hlavně když jim kolem obličeje prosviští šipka původně mířena na ně. K útoku jsem ji pobídl, až když jsem věděl, že bych ho dohonil. Střela vylétla rychle a přesně trefila. Rozběhl jsem se ke zraněnému muži a zuby mu vytáhl zbraň z těla. Podíval se na mě vděčným pohledem, který vzápětí překryl víčky.
Vzala si ode mě šíp a podrbala mě za ušima.

Miluju lovy s ní.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jamie Montek Williams | Web | 2. listopadu 2013 v 21:00 | Reagovat

Zlato, vím, že nekomentuji tak často, jak bysis zasloužila, ale tohle mě dostalo, protože je to o liškách a já je miluji. Palec nahoru, jednoznačně.

2 neros-san | 8. listopadu 2013 v 18:50 | Reagovat

Tak takhle dělá liška... křupe větvičky.

Proč se nechal postřelit?

3 Arthur | E-mail | Web | 8. listopadu 2013 v 22:01 | Reagovat

[2]: ..Protože je to.. eh. to zvíře, které jsem chtěla napsat nesedí, protože on je přeci lišák.. Hm. Tak nic, no.

4 yumiko123 | 23. ledna 2014 v 19:26 | Reagovat

ahhaaa taklhe se delaj povidky ale-.... dostalo me to ale taky se podivej na nakej blog jakoby tam byl nejakej hajzl, majitel blogu,a takhle po něm šahal a oni potom dělaj ty komentáře nevim jak to mam vysvětlit ale povidka rozhodně hezká:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama