Listopad 2013

Kobercové nářky nad opilostí květinami

30. listopadu 2013 v 21:44 | Arthur
Víno do nás zmizelo rychlostí walzem se posunujícího plyšového mývala.
Baterie nového Samsungu Young se vybila a obrazovka zčernala.
Ten malý mrňavý čtyřnohý se rozeštěkal ze sna a sám se sebe tak lekl, že spadl z křesla.
Z toho vína je mi nějak divně a ten rytíř na táborovém tričku stojí ve svém postoji, jako dříve, ale má mnohem víc opovržlivější výraz.
Dokonce jsem si povídala s květinami. Odpovídaly jen SMSkami. Operátorem je totiž Kaktus. Ten, co bodne.
Dnešní oslava, i když mi překazila výjezd do Prahy, se vydařila. Jsem ráda za rodinu, kterou mám.
Máma do mě hustí, ať dělám jen jednu věc. Proto koukám na dámy, jak vrtí zadky a na pány, jak koulí očima.

"Předal velení své nejdůvěryhodnější a jediné sekretářce a odešel."

24. listopadu 2013 v 16:00 | S. s. s. Artie |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
O tom, proč jsem Ti nenapsala.
O tom, proč se je draslík kostíkem.
O tom, že jsem se ještě nezačala učit.
O tom, že máti ví, kdy o ní píšu a v tu chvíli přichází.





Royals. Kdo z koho?

18. listopadu 2013 v 16:10 | k. s. z ZAS Arthur Loony |  Múzické muzicírování uvnitř kokosu
Písnička, které se musí dát šťáva, aby se líbila. Mě se líbí jen od WOTE a to tak, že hodně. Ostatní.. Taky jsou fajn. Originál ale ne. Bojím se té zpěvačky. A Twentyfor seven.. Ti to mají vše až příliš dokonalé. Od nich to zní příliš originálně.

..Jestli se ty videa pomíchají, tak se omlouvám. F5 to jistí..



Ko(s)mická cenzura: 2

17. listopadu 2013 v 18:05 | Arthur |  Ko(s)mická cenzura
Nemám ráda růžovou. Lidé jsou po ní příliš agresivní. Stejně tak, jako mimozemšťani. A potkat mimozemšťany, kteří jsou navíc růžoví? Lahoda.
A nehleďte na to, že mám averzi k lidem i mimozemšťanům. Sice se řadím spíš k těm druhým, ale nechtějte po mě, abych měla některé ráda..


Název: Ko(s)mická cenzura [V růžovosti je síla]

Část: 2/?



Změna by bodla

16. listopadu 2013 v 12:24 | k. s. z ZAS Arthur Loony |  Názorně názorné názory


Mělo by se stát něco, abych si začala uvědomovat, jak vlastně ubohá jsem. Začíná se mi to podvědomí a představy o tom, jak jsem snad jiná, než ostatní, vymstívat. Jsem vlastně úplně stejná, jako jiní, jen to skrývám sama před sebou. Jsem možná i horší. Měla bych se jít zahrabat, nebo se jít ztratit do lesa a tam v zimě umrznout.
Asi jsem stejná jako vlci. Samotářská, ale když na to přijde, tak tu smečku potřebuju. Lidi ale nevidím ráda a vyhýbám se jim. Jsem ve své kůži jen tehdy, když není poblíž někdo, kdo nepatří do mé smečky. Jo, dokážu být vytrvalá a podřídit se autoritě, ale nikdy nepřestanu bojovat za to, abych mohla být tou autoritou já.
Jen si myslím, že jsem něčím jiná..

Nedávno jsem četla knížku. (Ano, pořád otravuju z knížkama, které jsem četla, ale které nikdo nezná..) Poselství od kmene protinožců. Pomohla mi a pomáhá pořád. Vidím to tak, že ji budu číst pořád dokola.. Tam kmen srovnal ženu s gepardem. A prý to na ni sedělo. Jak je to možné, že lidé mohou být tak podobní zvířatům?

Přemýšlím nad tím od přednášky, díky které jsem tak úžasně nachcípaná.. To bylo v pondělí a bylo to něco o lidském genomu. Fakt jsem většině nerozuměla, ale dost mě zaujalo jedno.
Jaktože je v lidské populaci tolik rasismu, když jsme vlastně všichni naprosto stejní. Byl tam obrázek pro srovnání vývojové linie lidí, šimpanzů a goril. Lidé se téměř neliší. Skoro žádná odchylka. Šimpanzi skoro také. A od lidí se odpojili jen málo. A gorily? Ty by mezi sebou měli mít tolik rasistů, že by vymřely. Tam se liší každá rodina podle hory, na které žijí. Vlastně by to neměly být všechno gorily..
A to my si myslíme, že jsme jako lidé rozdílní? Uzážíme 'černé' - promiňte mi to. Všichni jsme v jádru také černí. Všichni jsme z Afriky. Tak co ku*va chceme?! (- Za tohle se také omlouvám.)

Proč nejsem třeba víla, nebo něco jiného? Stydím se za lidi.
Dneska mi mamka naznačila něco o tom, že až jí budu chtít představit svého partnera, tak mám mít argumenty. A říkala to tak, že narážela na to, co kdyby to byla partnerka. Prý si mám být jistá, že to není jen výstřelek na dva týdny, měsíc. Mám ji přesvědčit a nemá to být jen že 'chci'.
Bojím se, jak to dopadne, když se konečně odhodlám.



Vaše naštvaná a zklamaná Arthur, řečená Krásná slečna ze ZAS.

Chlupatý ďábel

14. listopadu 2013 v 19:14 | Arthur |  Názorně názorné názory
Když už jsem jako doma a užívám si toho pohodlí a tepla, místo toho, abych byla v tanečních a stresovala se s jistým B., tak bych se mohla ozvat a povědět vám o tom, co chci vlastně sdělit více lidem a vlastně celému světu.
Chtěla jsem se podělit s tím tíživým vědomím, že mám zase o jednu úchylku víc. Jsem úchylná na roztomilé mikiny a čepice. Ani nevíte, jak moc je těžké to v sobě držet a neventilovat to..
Ale od toho jste tady přece vy, ne?


Hustota ničeho

11. listopadu 2013 v 20:44 | Arthur |  Výkvěty mozků oživené fantazií

Sama z toho mám pocity jako z Metra 2033 od Glukhovskeho. Je to krátké a blbé. Začátek napsán s dobrou náladou, prostředek v apatii a ten konec teď s bolestí v krku a třeštící hlavou. Tak si vyberte část, která se vám líbí nejvíc a dejte vědět.


Title: Hustota ničeho



Povídky, které zabíjí

11. listopadu 2013 v 16:36 | Arthur
Myslím, že bych měla přestat číst fy femslashe, nebo je při nejmenším začít taky psát, abych se z toho dostala. Když to už nemám s kým rozebírat ty detaily a společně si slibovat, že až přijedu nebo až se konečně dostaneme k sobě blíž, že to nezůstane jen na papíře.. Ale ono je to jaksi pryč. A bude líp, jistě. Tohle mi ale dělají ty povídky. Neměla bych se nudit a potom hledat takové blogy.
Myslíte si, že je možné mít takovouhle náladu jen díky pár (desítkám) povídek? Pravda, našla jsem taky jednu bez slashe a o to lepší. Ale když já prostě nemůžu! Musím vám tady na ty povídky udělat reklamu. Jinak nepřežiju!
  • Jediná možnost - to je ta bez slashe, od Trentiny. Kyborgové a jedinečný humor.
  • The Apocalypse - tady začíná být mládeži nepřístupno a to tak, že hodně. Ale ne tak moc, jako v povídce další.
  • Touhy 1/2, 2/2 - dívky mi daly zabrat, to teda fakt. Seděla jsem pod stolem a kňučela s notebookem na klíně. Kňučela jsem hodně nahlas.
A-a-a.. Je toho mnohem víc, ale já nejsem shopná najít něco víc, protože bych si to musela znovu číst. A to bych umřela. I chlapci sobě by se našli.

Já prostě nemůžu. Ani nenajdu ten smysl článku, který by měl mít. Tak to berte jen jako ventilaci mých pocitů, které nemám kam psát. Potřebovala jsem vám to sem vecpat. A za případnou újmu na zdraví neručím.

A omlouvám se, další článek už bude jedenáctý den Výzvy.

Vanově pohodlná lenost

10. listopadu 2013 v 14:10 | Arthur |  Názorně názorné názory
Mám pocit, že by bylo možné si podle mých článků na blogu řídit kalendář toho, kdy si umývám vlasy.
A zase ve vaně!

Proč si umývám vlasy ve vaně?!

Asi jsem líná, nebo co. Do sprchy se mi nechce, tak si vlasy umyju ve vaně a do sprchy si zajdu tak za.. dvě hodiny potom. Nejen, že si natáhnu záda, překrvím hlavu, vyrvu polovinu vlasů a potrhám šlachy na nohách.. Prostě pohodlnost nadevše..



Voda stoupala až příliš vysoko. Za chvíli měla dosáhnout okrajů, ale ruka včas proud zastavila. Po hladině se rozbíhaly malé vlnky a narážely do těla ponořeného do té průhledné kapaliny.

Já.. Bojím se sama sebe!

6. listopadu 2013 v 19:45 | Arthur |  Zcestné výžblepty mého unaveného želé
"Jak ti to přijde? Co při tom pociťuješ?"
"Jakokdybych snila ve dne."

Zjišťuju, že tenhle školní rok je čím dál tím zajímavější. Volného času se mi nedostává, vlasy si poslední dobou umývám zásadně ve vaně, začínám se těšit do tanečních a polemizuju o smyslu života. Proč je mi jedno, že zemřu?

"Já na to nedošla ani po sto letech v lihu."

Do školy vcházím za tmy a zůstávám tam do tmy. Hodiny latiny se mi začítaní vymstívat. Tělocvik na sedm a potom do čtyř latina. Člověk si říká, že se toho hodně naučí, že by mohl být někdy v budoucnu snad chytrý. Ale v tělocviku si poláme končetiny, v angličtině přijde o nervy, zeměpisný atlas si omlátí o hlavu a českým pravidlům pravopisu se vysměje. Potom ještě vyhodí z okna tenorovou flétnu a v dějepise si zaspívá Gaudeamus Igirur, aby použil tu latinu v praxi. (Toť by bylo shrnutí dnešního dne..)
Vážně bych chtěla být chytrá. Ale už mi to nepřijde tak fajn. K čemu mi to taky bude, že?

'Vydal něco jako frustrovaný povzdech.'

Místo pátku jsem si hodiny moderního tance přehodila na úterý. To znamená, že v pondělí dostávám zabrat v klasice (balet, pro neznalce) a ráno v tělocviku, v úterý si dáme něco moderního, ve středu jako probuzení znovu tělocvik a ve čtvrtek klasické taneční. Hm. A v pátek? Tam mám 'jen' klarinet a hvězdárnu. To je zase záhul na mozek, nemyslete si.
"Zelenou? Dobře, když si bohové přejí zelenou.."

Přemýšlim o nějaké šílené barvě vlasů. Ne zrovna zelené, i když to by taky nemuselo být špatné. Ne permanentní, ale nějakou takovou tu jednoduchou, smývací. Ale ty asi nejsou tak 'křiklavé', jak ty druhé, že? (Vidíte to? (Asi ne, že..) Zase jsem si umyla vlasy ve vaně!) Co třeba takovou oranžovou, červenou, modrou, fialovou, růžovou.. Co takhle nějaký mix? Třeba odbyrvit si nějaký pramen a ten obarvit na šílený mix barev? Asi takhle? Hm..

"Přísahám, že jsem ty kytky pošlapal nevědomky!"

Říkám to všem, ale nikdo neposlouchá.. Tak to řeknu alespoň vám. Protože mám pocit, že když to říkám a mám pocit, že tam je někdo, tak jsem až příliš sama a mluvím jen tak, do zdi. Jo, tak to asi bude. Protože co si dneska pamatuju, tak jsem to řekla asi třikrát a nikdy žádná odezva nepřišla. A že je to blbost, na kterou je odezva téměř povinná.
Kdesi jsem spatřila něco ve smyslu 'Po dlouhé době opět otevírám knížku. Úžasný pocit...'. Tak na to navazuji: "Je super mít rozečtené dvě knížky. Když se vám vybije čtečka, tak můžete sáhnou po té papírové." Tohle je, prosím, moudro dne! *Potléésk!*

"Andy Warhole jednou řekl: 'Květiny jsou dar Boží."
"Je to pravda? Vážně to řekl?"
"Ne. Říkám to já."

Chtěla jsem.. Co že jsem to chtěla?! (Vidíte! Němec přichází! Vítej, vítej Alzeimře!) Jo! Ne..

"..A popudit si proti sobě lid, to není dobré."

Jestli jste si kdy chtěli pořídit kočku, tak vězte, že je to problematický tvor. Nemám na něj dobré vzpomínky. Vždy chtěl lízátko a hračku, se kterou by si mohl hrát. Nikdy by mě nenapadlo mu odporovat. Vždyť byl odporný! Olizoval lízátko a strkal ho do kyselé posypky. Namáčel panence hlavu do sirupu a zametal jejíma vlasama prach pod kobercem. Vždy jsem se ho bála. Byl to podivín. Jestli jste o tom doopravdy přemýšleli, tak vám už nic víc neřeknu, protože toho sama víc nevím. Je to složité. Komplikace nastaly téměř okamžitě. Hned po porodu si vzpomněl, že chce mámu a brečel, dokud nedostal zablácenou gumáku. A co tím chtěl autor říci? Že se nemáš flákat a jít se učit chemii. Tak. A dopiš to.
Proč jsem napsala do vyhlédavače tumblru 'hell'?

Chtěla jsem vám ještě sdělit, že automatické psaní je doopravdy děsivé. To, co jsem napsala o odstavec výš, vzniklo takhle. Až na tu zmínku o tumblru. Myslím, že neusnu! Ale, díky!! Děkuju všem, co se podíleli na počátečním stupni mého bláznovství!

"Uctívám jen čistokrevné trolly."

/Všechny tyhle hlody jsou z mé hlavy. A původně měly být v povídkách. A možná že budou. A kdy že mě to napadá? Při skládání puzzle, prosím. To jsem na tom tak bídně, že vlastně medituju a mluvím sama se sebou. Tedy s Múzou! Sorry!/