Informován

15. října 2013 v 17:32 | Arthur |  Výkvěty mozků oživené fantazií

Tenhle příběh, na rozdíl od předchozího, mě bavil. Doopravdy. Psala jsem ho vlastně dřív, než ten tkaničkový. A dopsala ho teď, místo učení se dějepisu. (Protože jen já jsem si mohla nechat sešit ve škole. Inteligent, těší mě.)
Začíná to slovy, na která to začínat mělo. Neboli na: "Nedočkavě pohlédl na své hodinky…"
A strašně moc mě to bavilo. Heh. Kulhánkovatím..


Title: Informován




Nedočkavě pohlédl na své hodinky a stoupl si na špičky, aby přehlédl celou ulici. Rukou jsem si poupravil pouzdro u pasu. Možná jsem ho už nechal vydusit dost dlouho. Také jsem se kouknul na ciferník hodinek. Ručičky se tam líně míhaly a ukazovaly několik časů. Já potřeboval jeden. Ten zdejší. Nechal jsem ho zde čekat už půl hodiny. Už ukázal, že o to stojí. Jak ho jen upozornit…
Tak jo. Soustředím se. Tohle jsem si přece trénoval několikrát. Už to bude jen jednodušší.
Zavřel jsem oči a připravil mozek na akci. Uvidíme, jestli to vydrží. Jedna z prvních zkoušek, které ho čekají. Oči jsem otevřel a hned je zaměřil na jeho tmavé brýle. Asi mu přejel mráz po zádech, protože se otřásl a nervózně rozhlédl. Přesně takhle jsem to chtěl. Ale měl by mě ještě najít.
Trhl hlavou mým směrem a brýle mu samovolně spadly. Jeho oči se svislými zornicemi se zaklesly do těch mých téměř identických. Nikdo mezi námi rázem nestál, i když před tím byla ulice narvaná lidmi. Asi jsou ty pohledy vážně děsivé i pro lidi, kteří je nikdy spatřit nemohou.
Sehnul se pro brýle na chodník a já pomalu přivřel oči. Donutil jsem mozek ke spolupráci a zornice se mi stáhly do lidské podoby. Nepotřebuji, aby poznal, co jsem zač. Nejsem to, co on.
Když jsem oči zase otevřel, tak stál vedle mě. Jemným stiskem si držel mou ruku u svého boku a vysílal ke mně stále jednu a tutéž myšlenku.
Co se mnou bude?
To ti povědět nemůžu, chlapečku. Na to si musíš přijít sám.
Nedbaje na jeho myšlenku jsem se rozešel po cestě od středu města. Šel se mnou nejen proto, že chtěl. Vlastně mu ani nic jiného nezbývalo. Ruka jakoby mu na mém rukávu přimrzla a prsty ho nechtěly poslouchat.
Myšlenka dostala panický nádech. Netěší mě to, ale nic se dělat nedá. Musí se dostat na ono místo. A tam se uvidí. Víc nevím ani já.
Prošli jsme kolem Paláce zrcadel. Zde jsem si nechal dělat svou speciální sadu brýlí a kontaktních čoček. A to bylo hodně dávno. Podíval se dovnitř a panika jeho myšlenky se stupňovala, i když nedával nic najevo.
Asi toho o mně mnoho neví. Díval se pořád dopředu, ale cítil jsem, že jeho panika roste díky mému pohledu do výlohy obchodu. Vepředu žádné nebezpečí nehrozilo, ono vlastně žádné nebezpečí hrozit nemohlo, tak jsem si mohl ten pohled dovolit.
Až když mi cukl rukou, jsem pohled otočil zpět. Dávno po mé pravici nebyla prosklená zeď. Teď tam možná byl polorozpadlý plot ohraničující promáčenou louku od rozpadlé cesty, po které jsme kráčeli. Trhl rukou a jeho otázku Co se mnou bude? nahradila jiná.
Je to zde?
Ano, je to zde. Ještě pár metrů. Sklonil jsem hlavu a oči donutil rychlým mrknutím k přeměně. Nepodíval jsem se na něj, ale i tak tu změnu vycítil. Myšlenka už panická nebyla. Už totiž dostal, to po čem žádal. Instrukce a informace.

Podíval se na mě a správně uhodl. Jsi Dramatik, můj ochránce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama