Červeně to jde líp

22. října 2013 v 16:55 | Arthur |  Výkvěty mozků oživené fantazií

Zachraňme svět. A vzpomeňme nějaké dávno zemřelé. Když už se blíží ten Halloween.
Halloweenskou povídku tady taky budu mít. Součástí tohoto projektu. Jen ne na Halloween. To se nestíhá. Možná někdy o Vánocích?
Je tam zmíněno.. Tohle, tohle, tohle.. Tenhle a taky tohle.
A.. To je tak asi vše. Pozdravujte bramborov salát. Jdu se učit o Mezopotámii. A mimochodem.. Chci domů saunu.


Title: Červeně to jde líp



Odtrhl jsem stránku z bloku, zmuchlal ji do kuličky a hodil do koše. Teda, snažil jsem se. Kulička se svezla po hromadě navršené na koši do hromady nemenší kolem koše na zemi. Už druhý blok a má hlava je stále stejně prázdná, jako předtím. Vyměnil jsem propisku, protože tahle nešťastná už dopsala. Už znovu. Doufám, že se ty propisky změní ve šťastné. Protože už jich moc nemám. Ale mohu se ukájet myšlenou na to, že ta poslední snad šťastná bude a že mi přivane nějaký nápad. Konečně by už mohla.
Nad hlavou mi hučí klimatizace a do očí mě bijí odlesky světla od větráku v pokoji protějšího mrakodrapu. Na stole mi žbluňká akvárium s rybičkou, kterou mi k narozeninám dala jedna vlezlá kolegyně. Prý nebudu tak sám. Pche. Jako kdybych byl sám… Z vedlejší kabiny se ozývá falešné pohvizdování a bušení do klávesnice. Zase nějaká odrhovačka z místního rádia. To snad z hlavy nevyženu už nikdy. Kdyby tam alespoň pustili něco od Ference Liszta, který má nějaké dvě stě dvou leté výročí narození, tak by to možná bylo lepší, než nějaký tuzemský popík.
A že jsem si připomněl to, že jsem sám… Říkal jsem, že nejsem? Opravuji. Jsem. Nebyl jsem, ale od té doby, co mě opustil Hrdina, tak sám jsem. Říkal, že se hned vrátí, jen zachrání svět. Ale nic se neděje už půl roku. Ani se světem, ani s jeho návratem. To já bych měl být celý jeho svět!
Nah, ani teď tady není.
Zkusím automatické psaní. Někdy to funguje.
Zavírám oči a snažím se nezbláznit se z těch všech rušivých zvuků. Posunul jsem propiskou po papíře a letmo se koukl, jestli vůbec píše. Je, píše, dobrý. Pokračujem. V hlavě se mi rozezněla Lisztova symfonie Mazeppa a psadlo se rozkmitalo do rytmu. Možná že by z toho mohl vzniknout nějaký obraz, který mi dodá inspiraci?
Hudba v mé mysli dojde konci a já opatrně kouknu na papír, abych se ušetřil případného šoku. A dobře, že jsem to udělal. I tak jsem nadskočil i se židlí pár centimetrů nad linoleum. Z papíru na mě koukal jakýsi zohyzděný obličej vzdáleně připomínající mého Hrdinu. Zatřepal jsem hlavou.
Obraz se změnil. Byla to jen změť čar, které se podvědomě zhustily v oblasti očí a smajlíkovského úsměvu. Hrdina to doopravdy nebyl. Bohudík.
Ale to nic nezměnilo na tom, že tenhle počmáraný papír putoval pokrčený do kuličky mezi ostatní papíry vedle koše. Plýtvám papírem. A jsem strašný vypisovač náplní do propisovaček. Já vím. Oviňte mě z toho také. Ať si tady nenadávám sám.
Je mi smutno. Ani ten pitomý článek do novin nenapíšu. A jestli ho přece jen napíšu, tak mě zachrání od vyhazovu. Tohle by byla poslední kapka do ohně stravujícího mé pomyslné lano, na kterém visím, abych mohl pracovat.
No tak jo, vzdávám to. Z poloviny popsaný papír muchlám a hážu k ostatním. Zbylé propisky vysypu ze stojanu do kabely a vypnu monitor počítače. Vykročím k východu z redaktorské kabiny a leknu se ještě víc, jako když jsem spatřil jeho domnělý obličej. Takže přece jen přišel…
Hrdina měl ve tváři výraz rozzuřeného býka a výhružně mě tlačil zpět do židle. Ztěžka jsem se posadil a koukl mu do očí. Ty svou výhružnost neztratily. V mých myšlenkách a vzpomínkách našel tu o vyhazovu z práce a rozcupoval ji na malinkaté kousíčky. Dobře, to chápu. Z tašky jsem zpět vytáhl blok papírů a hmátl po nějaké propisce.
Opřel jsem její hrot o levý horní roh papíru a vyčkávavě se na něj podíval. Z mých vzpomínek znovu jednu vytáhl. Tentokráte o tom, jak jsem ho osočoval, že mě zanedbává. Svými myšlenkami v ní podtrhl, že zachraňuje svět. Když jsem povytáhl obočí na znamení toho, že nechápu, tak se jeho rty zkroutily do zlomyslného úsměvu. Klidně se na mne podíval a pokynul rukou v červené ohořelé rukavici k papíru. Když se i tehdy nic nedělo, tak uchopil mou ruku do své a napsal na papír jedno slovo: Hrdina.
Udivilo mě, když se propiska rozepsala červeně. Ale slovo, které Hrdina napsal, dostalo touhle barvou nový rozměr. Šťastná propiska. Už jsem věděl, o čem psát.
O Hrdinovi, který zachránil svět. A zachránil i můj den.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth | Web | 25. října 2013 v 18:40 | Reagovat

To je kouzelné. :3 Člověk by si pod tím představil něco naprosto jiného a ty takhle... :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama