Duhoví Andělé

27. října 2013 v 15:57 | Arthur |  Výkvěty mozků oživené fantazií

'Napiš o životě tohoto superhrdiny před tím, než se stal superhrdinou. Piš třeba o jeho dětství.' Nepíšu o dětství. I když možná ano. O dětství v roli Anděla. A tu duhovou jsem si prostě odpustit nemohla.
Chci zemřít, abych mohla být Andělem. A je mi jedno, jestli se budu o někoho starat. Chci umět létat. Možná, že někdy zkusím létat. Snad se to vyplní.
Podzim je na létání úžasný.


Title: Duhoví Andělé




Nikdy jsem nebyl z těch úspěšných. Ti byli tak sobečtí, že mi z nich bylo až špatně. Hodným lidem svět nepřeje. Nikdy nepřál, tak proč v této době by měl? Já byl jeden z milionu. Jediný empatický s kapkou soucitu. Ostatní se hnali za svými cíli a poráželi lidi pomalejší, než byli oni sami.
Odešel jsem. Odešel jsem z tohoto světa. Tehdy jsem si myslel, že je to mé rozhodnutí. Ale asi nebylo. Asi někdo chtěl, abych nežil, ale abych byl něco víc. Z toho mostu jsem vlastně skočil náhodou. Ale nevadilo mi to. Celou dobu, co jsem letěl, jsem byl šťastný. Chtěl jsem umět létat. A když mi to umožnil ten nešťastný pád zapříčiněný zavazováním si tkaniček na mostě pro auta, tak proč si kazit poslední chvíle života výčitkami.
Dopadl jsem na hladinu hodnou chvíli před úlomky zábradlí. Ale nevadilo mi to. Alespoň jsem dopadl do ničím nerušených vlnek. Když jsem po hodné chvíli přišel k sobě, tak jsem byl daleko. Táhlo mě to spolu s mým tělem po proudu dolů k městu. Když nás zachytil spadený strom, tak jsem spatřil zářivou osobu na protějším břehu. Musel jsem se se svým tělem rozloučit a nechat ho tam, ať ho najdou sami.
Doplaval jsem k bíle oděnému muži, který mi podával ruku, abych se vyškrábal po strmém břehu na souš. Posadil se a koukal do vod řeky. Stál jsem za ním a nic nechápal. Už jsem si stihl prohlédnout své tělo. Nevypadalo tak, jako před tím.
Před oním pádem z mostu bylo obyčejné. Od ostatních těl se lišilo možná jen oblečením, do kterého bylo navlečené. Teď ale vypadalo úplně odlišně. Štíhlé a svalnaté. A v upnutém barevném dresu. No, neztěžuji si. Muž přede mnou měl oblečení naprosto odlišné. Bílý hábit, který tělo neobepínal, ale i tak ukazoval jeho postavu tak, jak byla. A na zádech… Na zádech měl křídla. Předtím jsem si jich nevšiml. Teď je roztáhl a jejich délka byla obdivuhodná. Taky jsem takové chtěl. Stáhl bílé perutě a po hladkém kameni mi přisunul bílý balíček, který zářil tak, jako on sám. Vzal jsem ho a hned, co se jsem se ho dotknul, tak změnil barvu. A také tvar. A umístění. V ruce jsem nedržel nic, ale na zádech jsem cítil teplo. Poslechl jsem mozek a zahýbal svaly, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že bych je někdy mohl mít. Periferním viděním jsem uviděl duhová křídla. Doopravdická křídla!
Už stál naproti mně a usmíval se.
"Takového jsme potřebovali. Náhoda je někdy svině. Ale dokáže pomoct." Netušil jsem, zda se můžu zasmát, ale koutky úst mi přece jen zacukaly.
Chvíli na to jsem ale koukl na řeku a úsměv mi zmrzl na tváři. K mému tělu se stahovaly policejní čluny a snažily se ho ve vodním víru zachytit háky.
Ale co. Pryč se starým životem. Mozek znovu rozpoznal svaly, které hýbou křídly a ta se rozhýbala. Pokusil jsem se vznést, ale na to jsem ještě nepřišel. Bílý muž to uviděl a pomohl mi. Spolu jsme stoupali a se vzdalující se zemí odpadaly všechny mé dřívější problémy.
Zbyla jen zvědavost. Co mě čeká?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama