Musím tě kontrolovat..

17. září 2013 v 19:36 | Arthur |  Výkvěty mozků oživené fantazií

Je to zde. Zase ob den. Takže to nebude měsíční Výzva, ale minimálně dvou měsíční. Máte se na co těšit!
Zadání bylo jasné. Ať se to odehrává před rokem 1950. Odehrává. Splněno. Snad se to bude i líbit.. Nemoc mi nepomáhá v myšlení. Na některé slova jsem si ani za Boha nemohla vzpomenout, tak jsem je nahradila nějakýma zkomoleninama.. Ach jo.


Title: Musím tě kontrolovat..



5. dubna 1831
Byl chladný jarní večer, kdy se na náměstí ve starém britském městě poprvé zjevil onen tajemný muž. Kulhal a celkově vypadal zmožen bojem. Oblečení měl na cáry, jen černý těžký plášť byl zcela v pořádku. Stál ve stínu způsobeném zacloněním pouliční svítilny vysokou fontánou. Dobelhal se k ní a posadil se na její okraj. Do tmavých strhaných očí se mu odráželo světlo o drobné mince na dně oné fontány. Sáhl pro ně a pár jich vytáhl. Lesk těchhle mincí se mu usadil v očích. Rozhlédl se po okolních domech a zastavil se na oknech jednoho, přímo proti němu. Záclona se ještě jemně pohybovala. Její nenadálý pohyb způsobila rychlá reakce dívky, kterou muž ale nespatřil.

18. srpna 1896
Měsíc byl vysoko a mraky ustoupily jeho svitu. Vlny dopadaly na hranu útesu s obrovskou silou a ničily všechen život, který tam spal. Mnoho ptáků chaoticky poletovalo a uhýbalo vlnám s hysterickým křikem a hledalo ve vlnách své potomky. Díky tomuto rozruchu nikdo z utábořených lidí nezaregistroval příchod zmoženého muže.
Muž měl roztrhané oblečení a na levé noze měl zaschlou krev. Nůž, jenž měl nedbale zastrčený za opasek, byl od krve také. Oči měl únavou přivřené, ale odrážel se v nich tajemný lesk. Volnou rukou si nadzvedl tmavý plášť a ztěžka dosedl na vysoký pařez. Nohy natáhl před sebe a dlaní pomalu masíroval levé stehno.
Když se jeho noze vrátilo alespoň trochu síly, tak se vydal mezi stany. Pohladil po nose koně uvázané u vozu a nahlídl dovnitř. Luxusně vybavený a draze vypadající vůz stál jen kousek od několika stanů. Všechny až na jeden byly zavřené a z některých bylo slyšet zřetelné oddechování.
Obešel všechny stany a do otevřeného nahlédl. Spatřil ale jen jemný záchvěv víček spící dívky a její malý úsměv.
23. listopadu 1934
Muž se brodil vysokým sněhem severských hor. Za sebou nechával hlubokou brázdu a jeho oblečení bylo úplně nasáklé ledovou vodou. Jeho chůze byla nerovnoměrná, protože dopadal na jednu nohu. Dlouho se pachtil do strmého kopce, ale nakonec došel tam, kam chtěl. Uviděl malý betonový kryt zasypaný zmrzlým listím a popraškem sněhu z části skrytý ve skále.
Před krytem stála dívka s úsměvem ve tváři. Dívala se s očekáváním na příchozího.
"Jak dlouho mě ještě budeš sledovat?" zeptala se a oči se jí zastavily na jizvě přes oko muže.
"Tak dlouho, dokud tě nezastihnu udělat nějakou chybu," odpověděl. "A to se právě stalo. Musel jsem sice čekat přes sto dvacet let, ale vyplatilo se to."
"Takže to už skončilo?"
"Ano, skončilo."
"Nemáš chuť na čaj? Musí ti být zima… Nechám tě tady si odpočinout."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Renaiti | Web | 6. února 2014 v 15:50 | Reagovat

Je to nádherné!...
Musím přiznat, že bych to lépe nevymyslela :)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama