Povzdech

31. srpna 2013 v 18:12 | Arthur |  Trapasy a jiné neopakovatelné záležitosti z cest
Připadala jsem si. Připadaly jsme si. A připadám si pořád.
Řeč je o uplynulém týdnu. Velmi.. zajímavém týdnu.


Ten týden se většinou odehrával v prostorách hotelu na Rusavě. Ale nejen tam.
Tábor; jak všichni víte, kde jsem byla; byl skvělý po stránce společenství na pokoji a velmi podivný po stránce společenství mimo něj.

Ke společenství na pokoji patřily dvě holčiny ze tří, které tam se mnou oficiálně bydlely. Ta třetí totiž každou noc nabalovala kluky a podváděla svého přítele. Tím jsem blíž poznala Terku a Verču, kterou možná někteří znáte jako Belu, či Bellatrix. Ale já ji znám jen jako Verču. Tyhle dvě jsou tak super, jak jen být mohou. Naším Narnie-pozdravem se budem zdravit na chodbách ve škole a pak se zase potkáme na tom táboře. Mám je moc ráda. Terka je strašně podobné mému duševnímu Já. Rozuměly jsme si perfektně na to, že jsme se znaly jen ten týden.
Patřily jsme do týmu za práva ztraceného ohně jménem Warriors of lost fire. A že jsme bojovali úpěšně! Povedlo se nám vyhrát na celé čáře. Měli jsme hymnu, která skončila v neznámu. Ale možná ji i najdu. Jo, myslím, že ji mám u sebe. Potom jsem složila Legendu. Celé v angličtině, nejdelší, co se mi kdy podařilo napsat. V rýmu ABAB. Dobře, tak nejdelší to není. Ale je to, zatím, 7 a půl sloky. Ještě se na tom musí zapracovat.

Prostě jsem si připadala!


Stejně tak jsem si dnes připadala se Shaymin na Barumce. S kartičkami na krku jsme krásně hladce pročli kontrolou u trati a vybraly si místečko ve svahu s výhledem na pěkného mladíka. Kdybychom měly i foťák, na který jsem si vzpomněla až cestou pěšky na místo, tak si připadáme víc a máme i fotku krásného neznámého.
Auta jezdila rychle, jak se na rallye patří, ale některá se u nás zastavila, nechala se předjet a pokračovala dál. Ale když někde zkolaboval divák a nevypadalo to, že by se v dohledné době trať znovuotevřela, tak jsme se sebraly, koupily oříšky a vyrazily domů. A cestou jsme potajmu sledovaly krasavce ve světlých kalhotách.
A to pořád s kartičkami na krku.

Připadaly jsme si!


A proč si připadám teď já?

Protože sedím na posteli, sepisuji zážitky, hrabu se v básničkách, které se mi podařilo napsat v nepřítomnosti dalšího dílu knihy a přepisuju je. Je to nádherný pocit. Přeju Vám to!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama