Path to freedom - část 1.

23. července 2013 v 9:46 | Arthur |  Path to freedom
Konečně jsem se dohrabala ke zveřejnění prvního dílu slibované povídky. Kacalan si musela dlouho počkat. Omlouvám se. Doufám, že to tady najde.. A bude se to líbit. Jak jí, tak i vám.
Tenhle díl se líbí i mně. Možná proto, že jsem ho psala dávno a nic dalšího dopsaného nemám. Ale co už.
Nechte se, prosím, strhnout příběhem o statečné Meave a záhadném Sionnovi. Neboli 'Radosti' a 'Lišce'. Ale to moc roli nehraje. ;)


Title: Path to freedom
Part: 1


Poslední ohlédnutí se zpátky. Už nikdy nemá šanci uvidět jinou zemi než je Irsko. Hranice se uzavírají a všichni, kteří kdy na půdě Irského království žili, byli dovezeni zpět. Někteří šli dobrovolně, jiné museli nutit. Ale nakonec je všechny dostali za hradby. Hraničáři byli neúprosní. Nikdo je nijak neuplatil ani nepřemluvil. Byli příliš věrní králi a příliš posedlí hlídáním ostatních. Nedostávali za to mnoho, ale jim stačil takovýto výdělek a pocit moci nad ostatními. Hlavně nad lidmi, kteří byli něčím jiní.
Byla mezi nimi jedna dívka. Nebyla hnědovlasá nebo s vlasy rezavými jako ostatní. Měla je barvy krve. Moc dobře si uvědomovala svou odlišnost a zranitelnost. Ostatním lidem by se teoreticky mohlo podařit uprchnout. Jen některé z nich by stihl trest. Ji by chytili a nejspíše i zabili. Byla prostě jiná.
Potácela se spolu s průvodem unavených lidí směrem ke Králi. Bylo to někam za obzor do mlžného oparu. Kráčeli brzo od úsvitu a teď slunce zapadalo. Bez odpočinku a nějakého osvěžení. Hraničáři je hnali bez oddechu dále, aby je měli co nejdříve z krku a dostali kýženou odměnu. Hnali je těmi nejprašnějšími cestami a naopak nejmokřejšími bažinami. Nejspíše neměli žádné srdce. Nebyl mezi nimi žádný slabší jedinec, u kterého by byla vidět alespoň známka soucitu. Když na umořené postavy vytáhli bič, tak se nezastavil ani jediný.
"Padejte! Přidejte do kroku, vy bando líná!" Zařval na ně hrdelním hlasem zkresleným plechovou helmou jeden z nejkrutějších Hraničářů. Ti, co byli nejblíže, skryli hlavu mezi rameny a šli nejrychleji, jak jen to šlo. Ostatním vyhrkly do očí slzy bezmoci, jak se snažili vyhovět jejich rozkazům.
Mladá Rudovláska jen popotáhla lem svých dlouhých šatů, aby si na ně nešlapala a pohodila svým rudým vlasem. Pohledem zavadila za holé stromy, než se jí naskytl pohled na zamračenou oblohu. Byla ponurá nejen díky nedostatku světla a zapadajícímu slunci. Na obzoru se rýsoval mlhavý opar a za ním by se s trošinkou štěstí dal vidět Králův hrad. Velkou část výhledu jí zacláněl otrhaný vůz, který se kymácel přímo před ní a byl tažen starou herkou. Byla to kobyla na konci své životní cesty patřící nejstaršímu cestovateli. Kolem něj pochodovali mladší lidé v méně otrhaných šatech. Hlídaly malé dětí, které někdy poskakovaly kolem vozu a jindy si na něj vylezly a nechaly se ukolébat ke spánku. Co by za to všichni okolo dali. I pět minut spánku na houpajícím se tvrdém podloží by byl boží dar. Bůh teď při nich ale nestojí.
Ostrý studený vítr nadzvedl špinavou režnou plachtu vozu a odhalil skromné společné zásoby jídla. Po zemi se válely pytle s moukou patřící dříve úspěšnému muži. Ten teď kráčel se sklopenou hlavou a rukama hluboko v kapsách daleko v zádech průvodu.
Oblohu prozářil záblesk světla vycházejícího ze spod mraků od zapadajícího slunce. Zbarvil celé okolí do ruda a Hraničáře popudil. Ostré světlo jim vadilo a oni si svou zlost chtěli vybít znovu na vězních. Ale neudělali to. Zaveleli na odpočinek. Shodili své zbraně do prachu u silnice a s ostražitými pohyby plechových těl se rozešli k potoku. Vězně hlídal jen jeden a ten se zabýval týráním malé skupinky lidí ze severní části Anglie. Posmíval se jim a dělal jakékoliv podlé naschvály, jaké ho jen napadly.
Toho rudovláska Meave využila. Skrčila se za vůz a počkala, až se Hraničář posune k jinému seskupení ubožáků. Když se tam dostal, tak z vozu vytáhla drobné zásoby na několik dnů cesty, než najde lepší místo na přespání. Nacpala si vše do záhybů svých šatů, které si kdysi dávno sama ušila.
S úplným setměním vyrazila ze svého úkrytu. Se zatajeným dechem se vyškrábala z rozsochy větrem ošlehané skály a prsty se přidržela její ostré hrany. Z poza mraků prosvítalo mdlé světlo severských hvězd. Neznala jméno žádné z nich, ale jejich význam si pamatovala. Jestliže půjde celou noc za tou nejsvítivější, tak se dostane na sever. Tam pokračovala výprava Hraničářů. Daleko na severu měl svůj hrad Král Seamus. Byl hodně krutý a potřeboval mít vše pod kontrolou. Proto si také nechal přivést všechny nové obyvatele země, aby je poslal na předem vymezené území. Ale Meave se chtěla dostat západ, proto musela hvězdu držet u svého pravého ramene.
Vydala se lesem. Nejdříve chtěla cestovat po polích, ale dlouho nepršelo a Hraničáři by ji hned našli. A také bude muset cestovat jen v noci. Byla hodně vystrašená. V lese se ozývaly zvuky, které v životě neslyšela a před nohama jí přebíhala všelijaká havěť. Do vlasů se jí pletly pavučiny a pavouci naštvaně přelézali po obličeji.
Přišla k okraji rozvodněné řeky. Byla jen chvíli na cestě od provizorního tábořiště kolony vedené Hraničáři, ale byla unavená. Předtím šla několik dní v kuse. Rozhodla se řeku nepřecházet. Nemohla si dovolit plýtvat silami na přebrodění, nebo hledání mostu. Sedla si na mechem posetou zem a vytáhla kousek sýru. Začala zamyšleně ukusovat a pozorovala okolí.
Nad lesem kroužil výr a přes hvězdy přelétávali netopýři. Korytem řeky se táhla mrazivá a líná mlha. Chladila okolí a omývala kmeny stromů. Meave si přitáhla plášť blíž k tělu. Objala svá hubená kolena a položila si na ně hlavu. Poslouchala vrzání stromů ve větru a nechala se ukonejšit ke spánku.
***
Probudila se s prvními slunečními paprsky. Někde mimo doslech v tu dobu kokrhali kohouti a zvířata se probouzela k životu. Les nádherně šuměl a dešťové mraky, kterými byla obloha ještě včera poseta, byly v dálce na severu. Kolem poletovali ptáci a pobíhaly veverky. Když si uvědomila, že je vlastně na útěku, tak se jí vše zdálo ještě krásnější, protože si uvědomila, že tohle všechno by mohla zratit.. Vyhoupla se na ztuhlé nohy a protáhla záda. Nad hlavou jí proletěl barevný motýl a hned za ním neméně barevný pták.
Sledovala směr jeho letu. Letěl těsně nad vodní hladinou a sem tam se jí nožkama dotkl. V půlce řeky se zastavil a sedl si. Sedl si na ve vlnách dobře ukrytý kámen. Když se Meave podívala pozorněji, tak jich po celé šířce řeky uviděla více. Tudy by řeka přejít šla.
Sesbírala ze země všechny své věci a na šatech si uvázala uzel. Pohledem těkajícím po obzoru se rozešla ke břehu. Hned za prvním trsem rákosu byl vidět nazelenalý kámen. Opatrně, aby jí na kluzkém mechu neuklouzla noha, na něj skočila. Prsty jí omyla chladná vlnka. Odrazila se a skočila na další. Takhle přeskákala celou řeku a vyčerpaná si sedla na kámen poslední. Ten byl vyšší než ostatní a proto seděla na suchém a sluncem vyhřátém vršku. Nohy si máčela v průzračné vodě.
Po několikaminutovém odpočinku se z kamene zvedla a opět vyrazila na cestu. Od plánu cestovat v noci upustila hned, jak si prohlédla krajinu, kudy chtěla jít. I za světla to tudy nebude zcela bezpečné. A ve tmě by to bylo příliš riskantní. Všude byly polámané větve, vykotlané kmeny, kořeny vykukující několik desítek centimetrů nad kotníky a ostré větve vyrážející ze suchých kmenů. Les byl celkově zelený, ale takovýchto nástrah bylo všude plno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama