Lift °37

20. května 2013 v 15:32 | Arthur |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Dopsala jsem to! Ano!
Povídku jsem brala jako odreagování, takže žádný hlubší smysl v tom nehledejte.. Z knihy Věk zázraků jsem si vybrala několik úryvků a ty zakomponovala do téhle povídky. S knihou to nemá nic společného, kromě jmen. Ani dějově, ani formou..
..Možná, až se mi bude chtít, tak vytvořím nějaký krásný obrázek.. kdo ví.. ;)


Title: Lift °37



Stála jsem ve výtahu vysokého mrakodrapu. Patra nade mnou rychle ubývala a já sledovala barevné světýlka na displeji s čísly. Světlo poskakovalo mezi třemi sloupci a ukazovalo patro, kde se výtah nacházel. Otočila jsem se čelem k prosklené straně. Byl odtud výhled na celé město a na moře. Právě jsem byla něco kolem sto metrů vysoko a slunce pražilo přímo do kabiny výtahu. Prosvítalo pod mraky a kreslilo stíny po zemi. Světýlko oběhlo všechna čísla a zastavilo se na čísle 37. Dveře se neslyšně otevřely a já vstoupila do čistě uklizené chodby. Vše bylo studeně bílé a já se cítila ještě více úzkostlivěji, než před tím. Spatřila jsem přesně vyřezávané dveře s postříbřenou cedulkou. Na ní stálo jméno. Chip Jones. Neboli jméno nejlepšího psychologa v celém New Yorku. A mimochodem kamaráda mé matky.
Poslala mě za ním. Prý potřebuju pomoct. Nevím od čeho. Jsem šťastná tak, jak jsem. Nepotřebuju kolem sebe lidi. Bez nich je mi lépe. Vlastě ani nevím, proč žiji v tak zalidněném městě, jako je New York. Tady člověk nenajde místo bez lidí.
"Slečna Julia?" Ozval se ze dveří dívčí hlas. Byl jemný a příjemný. Podívala jsem se na ni a opatrně přikývla.
"Ano, to jsem já," vypravila jsem ze sebe těžce pár slov.
"Tak pojďte dovnitř. Pan Jones vás už očekává." Vešla jsem do mnohem útulnější místnosti, než byla chodba před výtahem. Pan Jones seděl na pohodlné židli a urovnával papíry položené na bílé desce stolu. Když mě spatřil, tak s úsměvem pokynul k volné židli. Celou dobu bylo příjemné ticho. Posadila jsem se. Měla jsem pocit, že jsem tady už byla. Možná někdy s matkou. Nebo to bylo se stejným člověkem, ale jinde? Nejspíš. Zapraskala pode mnou židle. Slyšela jsem tikání hodin. Měl celou sbírku hodin, všechny starožitné včetně jedněch, které byly vysoké stejně jako on, a ty každou hodinu odbíjely a vždycky nestejně. Ano, rozhodně ho odněkud znám. Nebo alespoň zažívám stejné pocity jako v mých vzpomínkách.
"Dobrý den, jsem Chip Jones. Jak se jmenujete?" Pokusil se navázat řeč jako první. Za to jsem mu byla vděčná. Nejspíš bychom tam seděli ještě hodně dlouho, kdyby to nechal na mě.
"Jsem Julia." Usmál se.
Chvíli jsme seděli mlčky. Nedokázala jsem odhadnout, jestli před ním mohu mluvit. Možná by se mým názorům vysmál stejně tak, jako ostatní.
"Nechcete se projít? Je zde moc dusno. Nepřijde vám? Můžeme zajet za město."
"Dobře." Usmála jsem se na něj. Možná bude lepší nemluvit a jen se usmívat.
Nevzal mě za město. Vyrazili jsme si krátkou procházkou k vyhlídkové věži v centru. Kdybych se sama chtěla dostat nahoru, musela bych vyšlapat několik set schodů. Ale s doprovodem takhle uznávané osoby, jako je Chip, to šlo snadno. Domluvil výtah pro zaměstnance a důležité návštěvy, kterým jsme na terase byli za chvilinku.
Byl odtud výhled na celé město a ještě dál. Přistoupila jsem k oknu a on mě, jako správný ochránce, přidržel za ruku. To udělal dobře. Jinak bych tím údivem nad výškou budovy spadla.
"Nemáte závrať?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. Závrať jsem neměla. Spíš jsem byla šokovaná. Jak může člověk postavit něco takového. Dobře, výhled je odtud pěkný, ale kolik zvířat muselo zahynout, aby zde vystavěli město a následně tohle betonové monstrum?
"To vám vůbec nevadí?" zeptala jsem se záměrně neurčitě.
"Co by mi mělo vadit?" zeptal se nechápavě, ale s pátravým pohledem zabodnutým do mé tváře otočené ke sklu.
"Jaký máte názor na to, že muselo být vyvražděno několik tisíc zvířat, aby zde bylo postaveno tohle město?"
"To bylo dávno. Nikdo neví, jak by to zde vypadalo, kdyby sem nezasahoval člověk. Já jsem se narodil jinde, ale sem jsem se přistěhoval za prací. Jsem rád, že zde tohle město je. Jinak bych se neuživil. Vám tohle město nepřineslo nic dobrého, že se takhle ptáte?"
"Nemyslím," opáčila jsem, "mě lidé obecně nic dobrého nepřinášejí. Jen samé útrapy a starosti. Nejradši bych se odtud vytratila někam do Evropy. Tam prý není tolik shonu."
"Jsem rád, že jste se rozmluvila, Julie. Jen se bojím, že vy psychologa nepotřebujete. Vy to máte v hlavě v pořádku, jen si zkuste urovnat priority. Co je lepší?"
Má pravdu. Děkovně jsem se na něj podívala.
"Julio?" oslovil mě po několika minutách oboustranného mlčení. Ohlédla jsem se.
"To my jsme realisté," řekl Chip. "Snílci jste vy."
"Čtete mi myšlenky, pane Jonesi." Jen se usmál a pokynul rukou zpět ke dveřím výtahu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jamie Williams | Web | 21. května 2013 v 14:47 | Reagovat

Wow, rozhodně zajímavé! Knížku jsem nečetla, ale kouknu na ní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama