3 .. Don't think

27. května 2013 v 21:09 | Arthur |  The Path of Knowledge
Tak je tady další díl téhle blbosti. Psala jsem to na několikrát, takže to ani smysl dávat nemusí..
A když jsme u minulého dílu nalezli jména, tak vám je představím. Tohle vykládá Tom Matiasovi. Tak jen abyste věděli.. ;)

Title: The Path of Knowledge
/v překladu: Cesta poznání/
Part: 3/?


Příště nemysli. Ničíš mě. Ještě nedávno jsme byli v pohodě. Spolu jsme se smáli všem blbostem a kravinám, které nepřišli nikomu jinému vtipné. Ale najednou jsme se smát přestali. Nevím proč. Nějak ses mi odcizil. Přestal ses se mnou bavit, chodils okolo mě velikým obloukem, a když se nám poštěstilo a sešli jsme se nějakou noc u nás v bytě oba dva, tak jsi v půlce noci odešel s pláčem do obýváku. Nevím, proč jsi to dělal. Ani náznakem jsi mi nedal vědět.
Přišel jsem na to, až jsem na tebe narazil pozdě v noci v temném parku. Seděls na lavičce, s rukama v kapsách a hlavou zabořenou do záhybů mikiny. Ramena se ti třásla pláčem, který u tebe poslední dobou neustával. Hlasitě jsi vzlykl a zaklonil hlavu. Tím jsi mi umožnil pohled na tvou tvář. Oči opuchlé a tváře červené. Přiběhl jsem k tobě přes světla několika lamp, aby sis mě všiml.
Možná sis mě tehdy všiml, možná ne, ale nijak jsi nezareagoval. Ani ses mým směrem nepodíval, ani změna v tvém chování žádná nebyla. Prostě jsi jen brečel tak, jako předtím. Stejně jako několik posledních dní.
Když jsem byl těsně u tebe, tak jsem si všiml třasu tvého těla. Nebyl tak nenápadný, jak jsi možná chtěl, aby byl. Svlékl jsem si svou bundu a přehodil ho přes tvá svalnatá ramena. Až to tě probralo z uplakaného transu. Upřels na mě své modré oči a já si vzpomněl na ty doby, kdy ses jen usmíval. Kéž by to tak bylo i teď. Kolem nádherných duhovek bylo pláčem zarudlé bělmo a téměř stejné barvy i líce. Řasy jsi měl slepené a rty popraskané. Koukal ses na mě těma kouzelnýma očima jako na zjevení. Jako na bytost, kterou jsi nikdy v životě neviděl.
Neznám důvod tvé nenadálé reakce, ale musím říct, že mě neskutečně potěšila. Skočils mi do náruče a nechal ses kolébat jako malé dítě. Vůbec ti to nevadilo. Dokonce jsi provlekl ruce rukávy od bundy a nechal se odvést do našeho bytu.
A proud slz ustával. Pomalu, ale jistě. Když jsem tě unaveného pokládal na matraci a lehal si vedle tebe, tak jsi ani nepopotáhl. Jen sis rukou protřel bolavé oči a hned se ke mně přitulil.

Ráno, ani nikdy potom, jsi mi důvod tvého pláče neřekl. Ale náš vztah se snad vrátil do normálu. Já tě už nikdy brečet nenechám!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 DementiQ | Web | 27. května 2013 v 21:32 | Reagovat

luxusní blog :) a ten jack v menu <3 ach :D

mimochodem,pokud se ti líbí green day,mrkni na můj blog :))

2 Jamie Williams | Web | 28. května 2013 v 13:40 | Reagovat

Hah!! HAH!!! HAAAAH!!!
Ehm.. líbí se mi to :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama