Punk-rock piglet

3. března 2013 v 19:06 | happy |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Rozhodla jsem se vytvořit si novou činnost. Je to něco jako slovní fotbal. Jenže s povídkami a jen jednou osobou.
Když nevím, co psát, tak si přečtu jiné povídky a tam mě zaujme věta, nebo odstavec. Má 'hra' bude spočívat v tom, že použiju poslední větu nějaké mé povídky pro začátek jiné.
Dneska jsem zkusila napsat povídku na poslední větu povídky Závislost? Pche! Možná se mi to povedlo, možná ne.. To nechám na Vás.
Jdu psát I need hlep!.. Bye!
PS: Je libo pokračování? Jestli ano, tak napište, jinak nebude ;)

Title: Punk-rock piglet


"..Jestli to pokračování vydrží, tak ráda.." V telefonu zapraskalo a ticho přerušilo náš důležitý hovor. Položil jsem sluchátko a vyzkoušel zapojení celého telefonu v síti. V elektrice byl, takže musel být nějaký problém u ní. Z úvah mě ale násilím vytrhlo zvonění. Nejdřív jsem nevěděl, jestli ode dveří, nebo z telefonu, ale když hluk nepřestával, tak jsem rozeznal směr.
"Promiň za to rychlé ukončení. Bratránek mi přestřihl telefonní šňůru." Vybalila to ne mě hned po otevření dveří. "Ale pak jsem si řekla, že je blbost to řešit po telefonu a že bychom to mohli vyřešit osobně, když bydlíme v jednom domě, ne?" Pohodila zrzavýma vlasama a prošla dveřmi do útrob bytu. Hned si zabrala jedno z křesel a popadla měsíc staré noviny.
"Chceš něco na pití?" Odtrhla pohled od novin hozených na zemi, kam je hodila po zjištění jejich stáří a s pohledem na láhve v mých rukou zavrtěla hlavou.
"Střízlivost se někdy vyplácí. Hlavně při takových věcech, jaké hodláme uskutečnit my. Co ty na to? Nepij a pojď vyřešit to, proč jsem přišla," rozhlédla se po pokoji. "Tak kde ho schováváš?"
"Vydrž chvilinku." Odběhl jsem do koupelny a z vany vytáhl malé prase a ze skříňky nad umyvadlem čtyři malé, pečlivě uzavřené krabičky. Hned jak je sele uvidělo, začalo s sebou škubat a kvičet jako na zabíjačce.
"Tak tady máme to malinkaté roztomilé zvířátko. No pojď ke mě drobku. Nikdo ti tady neublíží, jen se s tebou pomazlím a hned tě vrátím tvojí mamince. No jó." Rozplývala se nad krajně neroztomilým zvířetem. "Máme všechno?" Ukázal jsem jí barevné kalíšky. "Máme, výborně."
"Podrž ho chvíli a připrav ho na šok, který způsobí své mamá." Rěkl jsem podávaje jí sele. Nachystal jsem vše. Barvy na tělo, foťák i několik inspirativních obrázků vytisknutých z internetu.
"Tak který se ti zdá příhodnější? Styl bojově nalíčeného indiána, zombie, která dvacet let nevylezla z podzemí, nebo punk-rockera z minulého století? Čeho se víc lekne?"
"Podle mě nejvíc šeredného barevně nesladěného pankáče."
"Tak jo, jdeme na to! Podej sem růžovou a černou." Namočila ukazovák do černého kalíčku a začala tvořit. Já si mezitím vzal foťák a dokumentoval. Oči praseti olinkovala černou stejně jako nohy, na kterých vytvořila nevkusné černé silonky ve vysokých botech. Růžovou natužila čupřinu a vytvočila tak vysokého "kohouta" místo vlasů. Také spolu s kombinací zelené naznačila obleček, který ještě více zvýraznila neonovou žlutou. Tu také použila na zvýraznění selečích pysků. V konečném výsledku bylo sele k nepoznání. Jestli předtím nebylo vzhledné, tak teď tím tuplem ne. Šíleně barevná, sem tam rozmazená a hlavně ohyzdně namalovaná parodie na jeden určitý živočišný druh. Ještě poslední fotka se stvořielkou této nestvůry a mohlo se jít chystat přivítání sousedky z dovolené.
"Ještě že odjela na ty hory. Jinak bych asi v životě nevymyslel žádnou pomstu. Tato ale bude sladká. Podej sem ten košík s tou dekou, prosím." Poprosil jsem ji o podání posledního článku naší skládačky. Praseti jsme svázali nožky, aby z košíku neuteklo, naaranžovali ho do něj spolu s dekou a přidali pečlivě napsaný dopis.
"Lekne se?" Strachovala se.
"O to se neboj. Spíš bych se bál, jak moc." Odpověděl jsem s úsměvem. "Kdy má přijet?"
"Jízdenku si kupovala na vlak, který přijede za deset minut na nádraží. Jdem na to?"
"Jo. Beru kameru. Ty vem toho netvora." Při tomto oslovení se zasmála.
"Kdyby toto slyšela Tlustá.."
"Tak by nevěděla jestli tak neříkám náhodou jí." Dopověděl jsem větu za ní a z toho chytla ještě větší záchvat smíchu. "Smíšku, pojď, ať to stihneme." Navrhl jsem jí a otevřel dveře.
"Přímo před dveře, nebo kousek vedle?" Zeptala se na umístění košíku dívaje se do strachem rozšířených očí selete. Podíval jsem se do kamery, kterou jsem připevnil nad schody, ať se můžeme řádně pokochat.
"Trošku do prava.. Jo, to stačí. Padáme." Mrkla na mě a utíkala po schodech do mého bytu, kde si sedla do stejného křesla jako předtím. Zapnula její laptop, kam připojila konektor k bezdrátové kameře a najela na obraz zatím liduprázdné chodby s malým košíkem přede dveřma. Čekali jsme jenom chvíli, než přišla stará a věčně nabroušená paní sousedka Tlustá, která o sobě dala vědět tlumeným výkřikem, po kterém následoval zvuk tašek dopadnuvších na zem. Bohužel neomdlela jako jsme očekávali, jen nebohé sele vysvobodila, vpustila do bytu a vešla za ním. Až v tuhle chvíli jsme si uvědomili, že jsme se sice pomstili jí, ale možná se ona pomstí i nám.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama