I need help! 2

2. března 2013 v 21:28 | happy |  Výkvěty mozků oživené fantazií
Další, odfláknutý, díl vícedílové povídky I need help! Nevím, jak to bude pokračovat, ale jedno je jisté.. Pokračovat to bude.
Teď jsem měla prázdniny, ale mozek absolutně vynechal, takže mám napsané jenom toto. Omlouvám se všem za neaktivitu a slibiju, že teď na tom budu s časem líp.



Title: I need help!
Kapitoly: 2/?



"Ahoj. Jak jde život?" Zeptal jsem se a nervozitou si zkousl vnitřní stranu tváře. Sice to bolelo, ale i uklidňovalo.
"Nazdar. Nijak zvlášť dobře. Hlavně dneska. Poslouchej. Nemáš dneska čas? Potřebuju si dneska s někým pokecat a o tobě toho moc nevím. Nezajdem někam na kafe do tepla?" Upřel na mě tázavě své blankytně modré oči.
"Ty mi vidíš do duše? No.. Oči na to máš. Zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli bys někam nešel. Jasně že půjdu." Usmál jsem se. Při zmínce o jeho očích se mírně začervenal a to způsobilo, že se můj úsměv ještě rozšířil. "Jen budem muset jít trochu pomalej. Někde tady jsem si včera podvrtnul kotník a sníh mi taky na rychlosti nepřidává." Začal jsem plácat samé blbosti. Sice pravdivé, ale nehodící se do této situace. Nervy dělají své.
"To takto hodně mluvíš pořád? Všichni mi říkají, že pořád kecám, ale takto umluveného člověka neznám.. A myslím, že oni taky ne." Zavrtěl roztomile hlavou, až mu všechen sníh uchycený na jeho vlasech odletěl do neznáma.
"Jakou kavárnu navrhuješ? V žádné jsem tady ještě nebyl."
"Vážněs tady nebyl? Tak to ti to musím ukázat.. Jako rozcvičku doporučuju támhletu na rohu náměstí. Mylím, že se jmenuje Only at night. Šílený název.."
"Proč? Mě nepříjde tak.. šílený..."
"Protože mají otevřené jenom do osmi. A mít takovýto název a nemít otevřené ani do devíti. No, mě to alespoň divné příjde." Ano. Tak ukecaného kluka jsem ještě nezažil. Mluvil o všem, o všech a pořád. Než jsme usedli za malý stolek v rožku u okna se zbytky oprýskaného názvu tohoto malého a útulného podniku, tak mi stihl dokonce říct, jak strašně miluje svoji kočku.
"Jak dlouho tady žiješ, žes nebyl v žádné z těch božích kaváren okolo?"
"Něco okolo půl roku... A navíc nemám nějak moc peněz, abych chodil do kaváren." Na konci se mi hlas skoro zlomil. Minulost pořád ještě bolí, tomu se člověk prostě nevyhne.
"Co se stalo? Čas máme, ale jestli mi to nechceš říkat, tak neříkej. Vlastně ani nevíš, jak se jmenuju. Jsem Jáchym." Nabídl mi ruku přes stůl tak rychle, že skoro převrhl vyhaslý svícen. S úsměvem jsem ji přijal, ale než jsem se stihl představit, tak přišla servírka ve stylových šatech, které se sem pěkně hodily. Ale hned po přerušení, při kterém jsem se rozhodl pro horkou čokoládu s domácí šlehačkou jsem se představil.
"Jsem Mario," a protože se na mě podíval s mírně nechápavým výrazem, tak jsem dodal, "a jsem z Itálie."
"Z Itálie? Celkem dálka... Jakto, že nemáš nijak výrazný přízvuk? Nepoznal bych, že nejsi místní." Jeho úsměv způsobil, že jsem se znovu rozpovídal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama