0.12

6. října 2017 v 6:56 | Artie |  Útržky
Ve tři ráno jsem se probudila s obřími rudými písmeny před očima.

LŽEŠ!
 

Ať žije pitomá životní filozofie...

2. října 2017 v 19:26 | Artie |  Pozadí mysli
Mám nové životní motto.
Uvědomila jsem si to vlastně nedávno, minulý týden, když jsem vyrazila do školy, vyšla z bytu, ušla pár kroků z kopce a vzpomněla si, že jsem s sebou chtěla vzít i květináč, abych mu v květinářství našla kamaráda... Nevracela jsem se. Ne že bych nestíhala - trolejbusy jezdí co deset minut a naštěstí vždy vyrážím s předstihem, ne že bych byla líná udělat těch pár kroků a vyjít několik schodů...
Jen jsem se prostě naučila žít s následky.
Žít s následky svých činů, rozhodnutí, špatných voleb.

Zní to krutě? Krutě k mé osobě?
Věřte, že je to podivně uklidňující a uspokojující pocit, když se dostanete do příměří se svým nitrem. Žádné výčitky, žádný smutek nad tím, jak mohlo být. Jen klid v duši a myšlenky na budoucnost, jakože co teď s tím.

..mohu uvést pár příkladů, abych ilustrovala, co tím myslím...

Dnes jsme měli imatrikulaci. Takovou tu 'slávu', kdy vás přijmou mezi vysokoškolské studenty. Ta naše se konala v aule právnické fakulty, v centru města, pro mě docela dálka. Ale když je to ta sláva, tak jsem se také slavnostně oblékla. Dala jsem šanci svým botům na podpatku, které se mi vyzouvají i když jdu na koncert, ne deset minut na zastávku a potom ještě tři bloky k cíli (a zpátky, žejo). To, že to byla chyba, jsem poznala už ve druhé zatáčce cesty z bytu... Asi jsem si měla vzít něco na přezutí, no jo.. Ale co, žijeme s následky.. Malíček si potom zalepím, snad si do té doby nezvrtnu nohu a nezajede mě auto, když se mi bota vyzuje na přechodu..
Nebylo to tak jednoduché, věřte mi.
Sláva to moc nebyla. Očekávali jsme, jak budeme slavnostně po jednom předstupovat před rektora a slibovat na insignii... (Jo, proto jsme se všichni tak vyšňořili.) Spočívalo to ale v tom, že jsme slib stvrdili povstáním na místě, pokývnutím a pohledem do foťáku.. To jsem si ty tenisky vážně mohla vzít.. (Ale žijeme s následky, pamatujete?) Tak jsem slavnostně oblečená, ze Zlína jsem si táhla kabát, jak hlupák, mám nepohodlné boty.. a teď se mám za hodinu přesunout z centa města na kampus na absolutním okraji, tam být dalších šest hodin, nakoupit a zpět na byt? Hmm...
To bych nebyla já, abych si to nějak nezkomplikovala.. Rozhodla jsem se, že se cestou stavím na bytě, převlíknu se a bude mi fajn.. Tak jsem vyrazila na trolejbus, vystoupila na zastávce a chtěla přestoupit na jiný... To by ta zastávka ale nemohla existovat v šesti verzích na třech různých ulicích na třech různých trasách. (Je to ale život, co? Jo, život s následky..) Ale naštěstí existují mapy.cz a jejich offlinová verze v mobilu. (<3 posílám pusu vývojářům!) Našla jsem správnou zastávku, dokonce mi to neujelo a já jela směrem domů!
Cestou ze zastávky jsem to ale vzdala, boty vyzula a šla pěšky.. Kosa mi byla, ne že ne.. Kolik mohlo být? Dvanáct stupňů na sluníčku? Ať žije vymrzlá cesta a pitomá životní filozofie...
Dál to bylo pěkné.. Došla jsem na byt, převlékla se, napila se, ukradla spolubydlící náplast (neříkejte jí to, prosím.. taková ta pěkná, z ikei, s beruškama... já se jí třeba někdy mezi řečí zmíním.. (spíš mezi dveřma hned, jak dojde, nevydržím to.. (nejsem taková... nebo jste mi to začali věřit?))) a vyrazila do školy. Měla jsem půl hoďky na půlhodinovou cestu. Značka ideál, co? Tady žádný chyták nečekejte (já ho čekala). Bylo to fajn, dokonce jsem si stihla v automatu pořídit svačinu a vyhnout se řadě na toaletách použitím jiných o patro výš..
Pak jsem si dala s Rytířem scuka na oběd. Menza byla, jako obvykle v jednu hodinu, narvaná k prasknutí, ale to nás neodradilo.. Sice jsme si říkali, že jeho půlhodinová obědová-pracovní pauza bude o fous delší, ale coo... Vše přece zvládnem, ne?
Mno... Paní u výdejního okýnka měla asi slabší chvilku (kdo by se jí divil..), pár řízků jí upadlo na zem, tak se rozhodla, že odvolá kolegyni, ať to uklidí, a ona půjde pracovat místo ní. Přesně přede mnou. Tak jsem se těšila na svůj kuřecí steak s omáčkou Café de Paris a rýží, že jsem si do jiné řady stoupnout nešla... (no jo, zas ten život..) Řada u tohoto okýnka dál vesele rostla, paní si s tím hlavu nelámala, nalévala polévky a ta druhá zmizela - dokonce bez spadnutých řízků.. Tak jsem tam tak stála, v břiše mi kručelo, Rytířovi chládly brambory a nic se nedělo.
Ale naštěstí pak paní přišla, můj žaludek dostal svůj vytoužený přepepřený steak s UHO a všichni jsme se usmívali...
...a o té řadě na pokladny v Tescu vám povyprávím někdy příště. Myslím, že pro názornost stačí, ne...?

Vypadá to náročně? Zdá se vám můj dnešní den plný nástrah a špatných událostí?
Já si ho vlastně docela užila. Sluníčko svítilo, lidé byli vtipně nabroušení, chtělo se mi spát...
Jak jsem tyhle události hodila za hlavu, vůbec mě už netrápily.

..jak je to zvláštní. Před pár měsíci bych si den nechala zkazit jen tím prvním pitomým rozhodnutím, vzít si boty na podpatku, které dřou a padají... A asi bych se s tím nesnažila nic dělat.. Přežila bych den, hodila nohy nahoru a začala si stěžovat.
Teď jsem naopak ráda, jak mi to všecko nakonec vyšlo..

Stává se to i vám? Že u sebe zpozorujete takovou nenápadnou změnu, která vám ale úplně převrátila život naruby?

Kaféhrátky

8. srpna 2017 v 14:14 | Artie |  Pozadí mysli
Když jsem byla malá, zdávaly se mi sny v odstínech hnědé. Když bylo slunce příliš vysoko na obloze, světlo se odráželo od všech povrchů a nedávalo mi jinou možnost, než zavřít oči a čekat na setmění. Takhle jsem přečkala spoustu snů... Až jednou slunce zastínil nějaký velký objekt. Vyděsilo mě to, ze začátku, začala jsem přemýšlet nad všemi možnými scénáři. Ale byl to jen tvor mnohonásobně vyšší, než jsem byla já. Seděla jsem na zemi, rukama objímala kolena a mžourala na tajemnou siluetu.
Žirafa.
Stála přede mnou, nehýbala se.
Několikrát jsme se tam na tom místě ještě potkaly. Byla mým důvěrníkem v dobách smutků. Strávily jsme spolu dlouhé chvíle.

Mnohdy na ni vzpomínám.

 


23.00

24. června 2017 v 23:00 | Artie |  Pozadí mysli
Stejně jako já na Tebe.

22.59

24. června 2017 v 22:59 | Artie |  Pozadí mysli
Ale potom si uvědomím, že tam někde jsi.
Sedíš opřený o zeď, stejně jako já, a hlavou se Ti honí úplně ty samé myšlenky...
Že tam někde jsi a dáváš na mě pozor.

Kam dál